95. Prodej auta, Hvězdné datum: 22082012

Poté, co jsem se po dlouhé době pořádně prospal v normální posteli a něco posnídal, jsem začal zařizovat věci okolo auta. Musel jsem sehnat víčko od oleje, protože když jsem ho naposledy doléval nechal jsem ho na motoru a normálně odjel... blbec. Naštěstí jsem ho sehnal rychle a relativně levně ve městě. Pak jsem ho ještě nechal umýt v myčce, ať je pro novou majitelku(Katku) krásný, blyštivý(navíc mě to vždycky bavilo :) ). Pak nastala ta těžší věc, vyklidit ho. Za dobu co jsem ho vlastnil jsem různě poschovával všelijaké kraviny a teď jsem je musel najít a sbalit do kufru(což je další problém, zvykl jsem si na hodně prostoru a teď se zase všechno musí vlézt do kufru). Trvalo to celkem dlouho, pak jsem ho ještě vyluxoval a byl připraven na prodej. Když se Katka vrátila z práce, jeli jsme ho na poštu přepsat. Opět jsem nestačil zírat, stačilo aby ona vyplnila jedno lejstro a úředník do pěti minut všechno zařídil, zaplatili jsme 10 dolarů jako poplatek, Katka mi ještě poslala peníze na účet a bylo to. Auto prodáno, opět jsem imobilní :( .

Pár poznatků: celkově jsem s ním ujel víc jak 6000km, přes 2 tisíce na severním, zbytek jižní. Dvakrát jsem zapadl, naštěstí v obou případech jsem se z toho dostal bez cizí pomoci. Byl jsem dvakrát stavěný policajtama, jednou pokutovaný(doufám, že si mě nikde nevyfotila kamera, nerad bych tady nechával dluhy a zjistit jestli ano je docela těžké, vzhledem k tomu, že tady nemám žádnou stálou adresu na kterou by mi poslali dopis). Za dobu co jsem ho vlastnil jsem si vypracoval přímo panickou hrůzu z ukazatele paliva. Doteď jsem znal 4 stavy ukazatele: plná nádrž, půlka, čtvrtina a “mami, auto potřebuje dotankovat!“. Na Zélandu jsem to zredukoval na 2 pocity, zaprvé když jsem zrovna natankoval plnou a byl jsem spokojený při představě kolik ujedu, ale v depresích kolik mě to právě stálo a zadruhé když se ukazatel blížil k prázdné a já byl rád, že jsem zase o kus dál, ale v depresi, že budu muset zase brzo tankovat(prostě a jednoduše jsem z toho pořád byl nešťastný :) ). Na jednu stranu jsem rád, že jsem ho prodal a nemusím se tak pořád strachovat co se může pokazit(zvlášť po tom co se stalo s Michalovým autem*), na druhou stranu se děsím představy, že odteď zase budu muset všude vláčet ty moje 2 kufry. Taky je mi trochu smutno, že už ho nemám, přece jenom jsem si na něj za ty 3 a půl měsíce zvykl a hlavně to bylo moje první auto a i když bylo úplně levé( :) ), tak jsem ho měl rád. Co jsem si však z toho všeho odnesl je to, že doma si auto dlooouho nekoupím, člověk neví co všechno je s autem za výdaje a starosti, dokuď ho nevlastní(a to jsem měl štěstí že se mi na něm nic nepokazilo). Ještě jednu noc jsem přespával u Katky a další den jsem měl domluvený odvoz do Nelsonu s jedním z jejích kamarádů.

*Já vám vlastně nedopověděl, jak to dopadlo s jeho autem, že? Ve Waipukurau(město kam jsem ho odtáhl já) nedokázali přijít na to co s tím je, tak to museli poslat do Napier, kde mají specializovaný servis na diesely. Za práci co na tom odvedli a za převoz do Napier si naúčtovali 350NZD. V servisu zjistili, že mu odešla nějaká speciální pumpa a že oprava by stála 1500. Tolik peněz už do toho Michal vrazit nechtěl, tak ho prodal na díly. Dali mu za něj 400. Takže koupil auto za 3200 a prodal ho za 50... nezávidim.

94. Krmení zvěře, Hvězdné datum: 21082012

Notebook začal fungovat po několika pokusech vypínání a zapínání a po napojení na zdroj(než to někoho napadne, ne, neměl jsem vybitou baterku :) ), tak doufám že i vydrží.

Kaikoura je známá pro časté pozorování velryb, tak jsem po probuzení vydal do místního i-Site, abych si o tom něco zjistil. Měl jsem tři možnosti: loď, vrtulník nebo letadlo. Loď vyšla nejlevněji a navíc mi to přišlo nejlepší. Když jsem si kupoval lístek, tak se mě ptali jestli netrpím mořskou nemocí, říkal jsem si „projížďka na lodi, nejsem přeci padavka abych si kupoval nějaké prášky“, a chlapácky se zatvářil, že věci jako žaludeční nevolnost jsou pod moji úroveň. Když přišel čas, tak jsem dojel na centrálu Whale Whatch, kde se mi dostalo instruktáže co dělat když se potopí loď a opět jsem byl několikrát varován proti mořské nemoci(co s tím všichni nadělají?) a pak jsme vyjeli. Po pár minutách plavby jsem pochopil co všichni nadělali s tou mořskou nemocí. Nejednalo se o klidnou plavbu na velké lodí, jak jsem si to představoval, tentokrát jsme byli na lehké, rychlé lodi, která po vlnách značně skákala. Po dalších pár minutách jsem zjistil že trpím mořskou nemocí. A konečně po dalších několika minutách jsem už věděl, že není otázka Jestli budu zvracet, ale Kdy budu zvracet. Asi hodinu jsme jezdili z místa na místo a hledali nějakou velrybu, když ji kapitán pomocí jakéhosy vodního mikrofonu konečně našel. Ještě chvíli jsme se přibližovali blíž k ní a pak jen čekali kdy se vynoří nadýchat se vzduchu(cca každých 40 minut). Po dalších 15 minutách čekání někdo spatřil proud vody na pravoboku a tak se tam všichni natlačili a začali fotit vorvaně, který se vynořil. A přibližně v té chvíli můj žaludek usoudil že je správný čas vyprázdnit svůj obsah. A tak jsem opět, po mnoha letech, takzvaně “nakrmil rybičky“ :) . Naštěstí měla velryba dostatek slušnosti a počkala až skončím a tak jsem ještě měl možnost si ji vyfotit. Byl to asi 15 metrový samec a pořádný krasavec. Po čtyř minutách nám ukázal zadní ploutev a zase se ponořil. Já se fyzicky cítil trochu líp, psychicky však o dost hůř(jedinou útěchou mi byl fakt, že jsem tam nebyl jediný komu žaludek nevydržel). Pak jsme ještě objeli tulení kolonii na malém ostrůvku a jeli jsme zpět na pevninu. Tak dobrý pocit ze stání na pevné zemi jsem už neměl dlouho :) . Než jsem se vydal dál, tak jsem si radši udělal ještě menší procházku a pak do auta, do Blenheimu, kde jsem měl domluveného zájemce na prodej auta. Dojel jsem tam za tmy, setkal se s potenciální kupující(další Češka) a ukázal ji auto. Chvilku jsem jí o něm vyprávěl, pak zkušební jízda a nakonec s koupí souhlasila. Dokonce mi domluvila ubytování na místě kde sama bydlí. Jednalo se o baráček, který je pronajímán několika backpackerům, což není nic neobvyklého až na to, že tehle(a ještě pár dalších ve městě) vlastní Čech. Starší pán, co už tu žije přes 20 let, tak jsem si po dlouhé době zase zavykal(přišlo mi to strašně divné po buď češtině, kde jsem vždycky tykal nebo angličtině, kde se to vůbec neřeší). Ale byl to v pohodě pán, trošku penězo-chtivý, prostě srdcem stále čech :) . Ale já byl vděčný za relativně levné a dobré ubytování a šel spát.

Nefunkcni notebook

Dneska mi prestal fungovat notebook, takze bohuzel nebude zadny blog. Porad doufam, ze se mi ho podari zprovoznit, ale nadeje je tak vsechno co mam :) :( .  Omluvte technicke potize :) .

93. Kaikoura, Hvězdné datum: 20082012

Z kempu jsem se dostal až před desátou a ještě jsem si skočil na “chvilku“ do knihovny, takže z Christchurch jsem odjížděl až kolem dvanácté. Dál na sever do městečka Kaikoura. Po cestě jsem se zastavil na výhled tu a tam, a byť je to jen nějakých 200km z Christchurchu do Kaikoury, tak jsem se tam dostal až před pátou a protože jsem nikam nespěchal, tak jsem tam i přespal. 

92. Christchurch, Hvězdné datum: 19082012

Ráno mě probudil autobus vyklopující lidi, kteří si chtěli vyfotit výhled, kvůli kterému jsem tam večer zaparkoval. Tak jsem dlouho neotálel a rychle vypadnul. Má další zastávka byla Christchurch, druhé největší město Zélandu a největší město na jižním ostrově, které bylo dvakrát zasažené silným zemětřesením(září 2010 a únor 2011). První zastávku jsem udělal v leteckém a poté v Canterbury museum. Samotná muzea nebyla nic extra – nejsou špatná, nicméně Te Papa muzeu ve Wellingtonu se jen tak něco nevyrovná. V Canterbury muzeu ale měli jedno oddělení věnované zemětřesením a bylo dosti působivé. Vyprávění svědků, fotky a co mě nejvíc dostalo byly záběry z bezpečnostních kamer, jenom takhle zaznamenané špatnou technikou a stejně mě celkem vyděsily, co teprve lidi co to zažili. Taky tam měli monitor napojený na stránky o zemětřeseních, kde jsem se dozvěděl, že za posledních 24h byly v přilehlé oblastí 4 zemětřesení(slabá, maximálně 3,5 Richtera – žádné z nich jsem necítil), ale stejně, 4 jsou celkem dost. Pak jsem se vydal k Red Zone(červená zóna), centru města, kam je stále zakázán přístup obyčejným lidem a kde se pořád usilovně pracuje na uklízení, stabilizaci a opravách budov. Ale i mimo Red Zone tu a tam vidíte poškozenou budovu, omítku a cihly na zemi nebo aspoň lešení. Co se mi líbilo bylo provizorní nákupní centrum Re:START, postavené z nabarvených přepravních kontejnerů(galerie zde). Už se zase připozdívalo, tak jsem se ubytoval v nedalekém kempu.

91. Mt Cook, Hvězdné datum: 18082012

Varování: Následuje extrémně dlouhý příspěvek(tímto se zříkám veškeré zodpovědnosti za vznik duševních chorob, které čtení mých chybami překypujících příspěvků můžou vzniknout).

Ráno jsem se probudil do zimy, opravdové zimy. Pod peřinou, ve spacáku, v mikině, dvoje ponožky a stejně jsem se klepal. Z velké části za to, podle mě, může poloha, taky mi mělo dojít, že obklopen vysokýma, zasněženýma horama nebude asi nejlepší místo kde přespávat. Navíc protože jsou ty hory vcelku vysoké, slunko vylezlo asi o hodinu později než obvykle. Tentokrát jsem přeskočil snídani(venku jsem odmítal strávit víc času než nezbytné minimum) a hned jak topení roztavilo námrazu na skle, jsem vyrazil. Jel jsem do Sir Edmund Hillary Alpine Centre(horolezecké středisko) odkud vede několik treků kolem Mt Cook – nejvyšší hory Nového Zélandu(3754m). V návštěvnickém centru jsem si nechal poradit které treky jsou hezké a po přípravě výbavy na delší pochod(chtěl jsem tam strávit celý den) jsem se dal na pochod. Jako první jsem šel jen asi k 15min(na Zélandu měří vzdálenost zásadně jen v čase) vyhlídce na horu samotnou a ledovcové jezero, kde jsem se posadil a užíval si výhled. Ohromující. Přede mnou Mt Cook, pode mnou zamrzlé jezero, kolem mne další hory. Vzduchem se nesl hukot řeky doprovázený občasným, mohutným, ozvěnou zesíleným zvukem praskotu mas ledu a k tomu všemu zpěv ptáků. Povznášející zážitek. No ale nepřišel jsem tam celý den vysedávat, tak jsem se vydal na trek, který měl trvat 3,5h, slušná procházka řekl jsem si. Já ze zásady nic neplánuju, takže jsem si o tomto treku předem nic nezjistil. Kdybych si ten leták v centru vzal a přečetl, tak bych se dozvěděl, že se nejedná o nenáročnou procházku po rovince, ale strmý výstup k jednomu z blízkých vrcholů. Takže jsem v blažené nevědomosti, s úsměvem na tváři, začal šlapat. Když se objevilo prudké stoupání zachovával jsem optimismus a myslel, že se to za chvilku zase vyrovná. Po 20 minutách mi došlo, že jsem měl asi mylnou představu o náročnosti této “procházky“ :) , ale na druhou stranu, už jsem vystoupal tak vysoko, tak přece nepůjdu dolů, ta stezka nemůže vést pořád jenom nahoru přece... vedla. Když jsem byl zhruba ve třetině, tak jsem si gratuloval ke své prosíravosti, že jsem tentokrát nechal notebook schovaný v autě(obvykle ho všude beru sebou). Když jsem byl v půlce, nadával jsem si do blbca, že jsem vůbec něco bral :) . Ve třech čtvrtinách stezka kompletně zmizela pod sněhem, kdež jsem docela vážně uvažoval o návratu, protože skutálet dolů se mi nechtělo a na některých místech to docela hrozilo, ale tak daleko jsem to už nemohl vzdát. Naštěstí konec nebyl daleko a nějak jsem se doškrábal až k vytouženému bodu Sealy Tarns. Kdybych mohl popadnout dech, tak by mi ho dechberoucí výhled zase vzal. Stálo to za to. Běloskvoucí sníh odrážel sluneční svit až z toho boleli oči, výhled na desítky kilometrů daleko, ledovce, hory, jezera, prostě nádhera. Zvláštní, každý krok co jsem předtím udělal jsem si přál ať už je konec, když jsem konečně vylezl nahoru a vydýchal se, chtělo se mi jít dál. Bohužel dál přes vrchol k horské chatě bylo už tolik sněhu, že jsem si sám netroufal. Tak jsem si užil výhled a šel zase dolů. Bylo to namáhavější a míň zábavné než jsem si celou cestu nahoru představoval, ale to už tak bývá. Nakonec jsem byl rád, že jsem předem nevěděl jak náročné to bude, možná bych tam jinak vůbec nešel. Dole u auta jsem vydechl a šel na další trek, tentokrát už jen více méně rovinný(ale celkem obtížným terénem). Tam a zpátky asi 4h a vedl co nejblíže k Mt Cook jak se můžu sám vydat. Procházka hezká, po cestě jsem dokonce zahlédl lavinu(no to je přehnané, slyšel jsem velkou ránu a na protější hoře spadnul obrovský kus sněhu z převisu – já jsem zahlédl jen prašanový mrak, který to vytvořilo), ale zvlášť cestou zpátky už na mě doléhala únava a hlad(za celý den jsem měl toustový chleba s marmeládou a 2 müsli tyčinky), takže když jsem se dostal k autu, ujel jsem jen pár kilometrů k jezeru Pukaki a tam jsem “rozbil tábor“. Už se stejně stmívalo, takže po večeři(opět tousty – tentokrát však se sýrem a salámem :) ) jsem šel spát. Myslím, že tak rychle jsem v životě neusnul. 

Omluva

Vzhledem k tomu, že blog píšu až několik dní po událostech samotných, tak se mi stane že občas něco zapomenu... tentokrát se mi podařilo vypustit celý den :) . Přišel jsem na to až potom, co jsem napsal příspěvek 89, kde jsem přeskočil jednu noc. Opravil jsem to a 2 příspěvky pod tímto vám tedy můžou připadat povědomé, ale jsou tam přídané další zážitky(a opravené chyby, nicméně jsem tam teď asi přidal jiné :) ), takže si to můžete přečíst “znovu“ jestli chcete. Taky se omlouvám, že jsem delší dobu nic nenapsal, bylo toho teď nějak víc, snad už to bude lepší.

90. Jižní Alpy, Hvězdné datum: 17082012

Ráno jsem posnídal, skočil zkontrolovat emaily, nakoupit nějaké kýče pro rodinu( :-P) a pak dál na sever. Po cestě jsem zastavil na Moeraki Boulders, což jsou to velké, divné, kulovité balvany vyplavené na pláži. Bohužel v době kdy jsem tam dorazil byl zrovna příliv a kameny jsou od přístupu na pláž asi 100m(z jedné strany je voda a z druhé útes). Když už jsem tady, tak přece neodejdu s prázdnou, řekl jsem si. Když jsem šel nalepený co nejvíc ke “stěně“ a když se dával pozor na velké vlny, tak to šlo projít se suchou nohou. Bohužel mě jedna velká vlna zaskočila na místě, kde nešlo utéct dál ani výš, takže jsem nakonec přece jenom neodešel s prázdnou – odnesl jsem si mořskou vodu v botách, a v kalhotách(ale jen nad kotníky :) ). Tak jsem aspoň pobavil rodinku asijců, kteří zbaběle(a rozumně) zůstali v bezpečné vzdálenosti. Když už jsem se stejně namočil, tak jsem došel až k nim už bez starostí o vlny, nafotil a vrátil se do auta přezout. K večeru už jsem opět viděl zasněžené vrcholky Jižních Alp, to když jsem se blížil k Mt Cook, tentokrát z východní strany. Navečer jsem zaparkoval v takovém údolí(ono to nebylo opravdové údolí, prostě rovina ze tří stran obklopená vysokými horami) a šel spát(když se na to dívám retrospektivně, tak vidím, jaká to byla chyba : ) ).

89. Dunedin, Hvězdné datum: 16082012

Do Dunedinu(2. největší město jižního ostrova) jsem dojel před odpolednem, zase na skok do knihovny(už jsem tak často, že bych si mohl rovnout zařídit členství :) není to proto, že bych snad byl internetový závislák, ale musím být co nejvíc na mailu, protože prodávám auto – to aspoň používám jako výmluvu :) ) a pak prohlídka města. Plno krásných starých budov, ale potom co jsem viděl krásnou novozélandskou přírodu mě města zas tolik neberou :) . Poté jsem se vydal na Baldwin street, která je v Guinnessově knize rekordů uvedena jako nejstrmější obydlená ulice na světě. Zaparkoval jsem radši pod ní(s takovým úhlem jsem nevěřil ani ruční brzdě) a nahoru se vydal pěšky. Zespoda vypadá neškodně, sice prudká, ale krátká(asi 160m)... v půlce jsem měl jazyk na triku. Je tak prudká, že tam nemají chodník, ale schody(já bych uvítal eskalátor). Když jsem se konečně vydrápal nahoru(a zatlačil plíce do své původní polohy), tak jsem si říkal že bych si radši vyběhl dvakrát slavný omický kopec, než tohle znova(nebudu přehánět, Omičák taky žádná rovinka). V nejstrmějším bodě by se s botama Michaela Jackosona dalo stát horizontálně. Netřeba říkat, že jsem byl zpocený až na...(no vy víte kde), tak jsem se rozhodl, že zase přespím v kempu(taky už se připozdívalo a už se mi nechtělo nikam jet) a dám si po delší době sprchu.

88. Invercargill, Hvězdné datum: 15082012

Ráno jsem skočil do knihovny, prošel si centrum města a rozeslal hromadu pohledů(přislo mi to vhodné z nejjižnějšího města na Zélandu). Pak zase na cestu, tentokrát už ne na jih, ale na východ. Ještě jsem se zastavil na Slope Pointu, úplně nejjižnějším bodu jižního ostrova. No, moc k vidění tam toho nebylo, prostě končila země a začalo moře(co jiného jsem taky mohl čekal :) ). Místo na spaní jsem si našel nad městečkem Balclutha.

87. Milford Sound, Hvězdné datum: 14082012

Probudil jsem se v obavách z počasí, ale naštěstí vypadalo dobře. Rychle jsem posnídal a jel na místo, odkud mě vyzvednul bus a jeli jsme do 91km vzdáleného Milfordu. Cesta to byla fakt krásná, zasněžené vrcholky hor, ledovce, vodopády, krásné lesy... prostě všechno. Když jsme dorazili na místo, dostali jsme oběd(spíš svačinku, ale oni tomu říkali oběd) a přestoupili jsme na loď. To mě čekala hodinu a půl dlouhá, krásná projížďka lodí po fjordu. Opět krásné hory a lesy a vodopády, ale tentokrát ještě hezčí, protože to bylo spojené se zážitkem plavby. Dokonce jsme viděli stádo/hejno/smečku delfínů, plavali asi 100m od nás a když nás spatřili, zamířili k nám a podplavali loď – tím jsem si splnil další z mých novozélandských cílů. I přes krásné počasí, které vydrželo celý den, byla na palubě trochu zima, ale nechtěl jsem aby mi něco uteklo, tak jsem byl pořád venku :) . Vyjeli jsme až na otevřené moře a pak, bohužel, zpátky. Cestou zpátky autobusem jsem poprvé viděl novozélandské policejní auto v civilním provedení. Hezká, černá Toyota s majákama zabudovanýma do masky, celkem krásný pohled. Když jsme dorazili zpět do Te Anau byly už čtyři hodiny, tak jsem rovnou vyrazil dál na cestu, do Invercargillu, nejjižnějšího velkého města v NZ. A tehdy jsem podruhé viděl novozélandské policejní auto v civilním provedení... a když ty majáky byly určené mně, tak to už tak hezký pohled nebyl. Jak se ukázalo, asi jsem trošičku překročil povolenou stovku(přesněji o 12km/h). A tak jsem byl na Zélandu nejen poprvé stavěný policajtem, ale také poprvé pokutovaný. 80NZD za 12km/h přes. Celkem tvrdé(ale jsem na tom ještě docela dobře, kamarád tady jel 120km/h a tak mu to vyměřili na rovných 120NZD). Taky jsem dostal pár bodů na řidičák, ale to mě zase tolik netrápí, protože to platí jen tady(a hlavně už neplánuji páchat další přestupky). No tak jsem celkem rozčilený(použil bych i jiné slovo, ale chci aby tento blog zůstal přístupný dětem) pokračoval dál v jízdě. Zvláštní, do té chvíle jsem si vždycky říkal jak je těžké udržet stovku na těch velkých, prázdných, novozélandských silnicích, od té chvíle tam držela jako bych měl tempomat :) .

86. Te Anau, Hvězdné datum: 13082012

Ráno mi bylo trochu líp a svět hned vypadal trochu hezčejc. Queenstown leží u velkého jezera a všude kolem vysoké hory... s takovým výhledem bych se rád probouzel každý den :) . Zamířil jsem do centra, že skočím na chvíli do knihovny, ale chyba lávky. V Queenstownu nemají knihovnu s internetem zdarma, to jsem viděl poprvé. V každé vesnici aspoň o dvou tisích obyvatelích je net zdarma a tady, v relativně velkém městě nic... hořké zklamání. Tak jsem doprohlížel zbytek města, nakoupil nějaké dárky domů a vyrazil do Te Anau, brána do Fiordlandu, jednoho z nejkrásnějších míst Nového Zélandu. Trochu jsem počítal(šokující, já vím) a vyšlo mi, že mě vyjde levněji, když si zaplatím výlet autobusem do Milford Sound(nejznámější a nejkrásnější z místních fjordů) a odtud projížďku lodí po fjordu samotném než abych tam jel autem a organizoval to sám. Po minulé zkušenosti s placenými drahými výlety jsem však trochu váhal, ale nakonec jsem si ho koupil, protože Milford Sound je údajně “Must-do“ v NZ a bylo mi to doporučeno mnohými. Pak už jsem se jen modlil, aby mi počasí přálo.

85. Queenstown, Hvězdné datum: 12082012

Z Wanaky jsem vyrazil do Queenstownu, cesta to byla relativně krátká, ale hodně kopcovitá a pravděpodobně z časté změny tlaku mě rozbolela hlava. Taky jsem byl nějaký unavený, počasí bylo mizerné a celkově ten den stál za starou belu. Krom jednoho krátkého treku a procházky po centru Queenstownu jsem v podstatě nic nedělal. Našel jsem místo na přespání a zbytek dne si četl.

84. Ledovce, Hvězdné datum: 11082012

Přes noc a ráno byla celkem zima, což tak asi bývá, když spíte v nevyhřívaném autě poblíž ledovců :) . Hned jak jsem se převlékl a najedl jsem vyrazil k tomu bližšímu jménem Franz Josef Glacier. Při cestě údolím směrem k ledovci, kdy vás ze tří stran obklopují vysoké hory, si teprve člověk uvědomí svoji maličkost. Cestou mě přepadla trojka zákeřných papoušků(na což jsem už od novozélandského ptacta zvyklý, posledně mě ze zálohy napadla banda nebezpečně vyhlížejících slepic), ale to vám budu vyprávět až jindy :) . Bohužel k ledovci jsem se dostal jen na 500m, dál už byl vstup zakázán. Tak jsem tam chvilku vydržel(papoušci to na mě zkusily podruhé, ale už jsem byl připraven) a pak se vrátil a jel k druhému ledovci, tentokrát Fox Glacier. Ten byl snad ještě hezčí a větší než FJG, ale protože už jsem jeden ledovec dneska viděl, tak mě to zase tolik neohromilo :) . Pak ještě jedna zastávka, podívat se na Mt Cook ze západní strany(nevypadala nijak extra působivě, snad to bude z druhé strany lepší) a potom už jsem jel dál na jih, přes město Haast do Wanaky, kde jsem si našel kemp a ubytoval se(už jsem potřeboval vyprat – si i se :) ).

83. Greymouth, Hvězdné datum: 10082012

Ráno mě probudil zvuk těžké techniky, tak jsem se vylezl podívat co to je. Na ten plácek přijel náklaďák s naloženým malým bagrem a začal ho pomalu spouštět. Já jsem se překvapeně díval na řidiče, řidič se překvapeně díval na mě. Pak jsem se rozhlédl a zjistil, že ten plácek jim asi slouží jako skladiště štěrku, tak jsem se co nejrychleji sbalil a vypadnul :) . V Greymouthu zase chvíli do knihovny a pak jsem zase jel, dál na jih. Po cestě jsem se zastavil v Hokitice, malé vesnici kde ovšem měli Kiwi House. Vidět živého kiwiho byl jeden z mých cílů na Zélandu, tak jsem zaplatil docela vysoké vstupné a šel dovnitř. U samotných kiwáků se bohužel nesmělo fotit ani natáčet, ale byl tam :) . Měli tam ještě různé jiné, převážně novozélandské, potvory a tak jsem vyfotil aspoň ty. Tak jsem si odškrtl kiwiho ze seznamu a jel jsem dál. Řeknu vám, jet po západním pobřeží jižního ostrova je parádní zážitek. Z jedné strany moře, z druhé strany zasněžené vrcholky hor. V podstatě pořád jsem jel s pusou otevřenou úžasem. Večer jsem si uvědomil, že už mi zbývá jen měsíc na Zélandu což mě rozesmutnilo, protože bych tady nejradši zůstal co nejdýl a zároveň potěšilo, protože se už celkem těším domů... Když už nebylo moc vidět, tak jsem si našel místo na spaní poblíž Franty Pepy Jedničky.

82. Westport, Hvězdné datum: 09082012

Dneska se počasí konečně umoudřilo a začalo svítit slunko. Dojel jsem do Westportu, doplnil zásoby a jel dál na Greymouth. Protože bylo hezky, udělal jsem si procházku poblíž Westportu, která vedla i kolem tulení kolonie(která sice nebyla tak zajímavá jako tak ostrovní, kde jsme byli kajaky, ale tuhle jsem aspoň mohl nafotit). Pak jsem se zastavil ještě tu a tam a než jsem dorazil do Greymouth, tak už byla tma, takže jsem zase jel hledat místo na přespání. Dlouho jsem nemohl nic najít, tak jsem to nakonec zalomil na takovém kamenitém plácku poblíž silnice.

81. Murchinson, Hvězdné datum: 08082012

Ráno jsem se cítil překvapivě celkem dobře, hlava trochu bolela, ale čekal jsem daleko horší následky ze včerejší máčenice. Pořád pršelo, takže jsem se vykašlal na Abel Tasman a pokračoval dál, směr Westport. Ale než jsem se sbalil a kdesi cosi(taky jsem se chvíli zdržel v knihovně :) ), tak už bylo docela pozdě a dojel jsem asi jen na půl cesty, poblíž městečka Murchinson, kde jsem to zabalil.

80. Kajakování, Hvězdné datum: 07082012

Ráno jsem se probudil do mírného deštíku, ale udržoval jsem si naději že se počasí ještě zlepší. Po srazu, podepsání nějakých papírů a vyfasování neoprenových ponožek jsme vyrazil na místo, kde nás vyzvednul “watertaxi“ a převezl nás na místo, odkuď jsme už jeli na kajacích. Jezdili jsme na double-kajacích(ovládá se to pomocí pedálů...divné), krátká instruktáž co a jak a pak už se jelo. Pořád trochu pršelo, ale to se dalo přežít. Jako první jsme jeli ke kolonii tuleňů na nedalekém ostrově. V tuto roční dobu tam byli pár měsíců stará mláďata s matkami(samci odplavali vegetovat do Austrálie nebo kam). Jeli jsme ke “školce“, malé laguně, kde se mláďata učila plavat a v bezpečí tam dováděla. Mohlo jich tam být na 50 a byli všude, vedle lodi, pod lodí, jeden se dokonce pokoušel vyskočit na loď, prostě parádní zážitek. Pak jsme ještě jeli pozorovat tučňáky nejmenší, kteří tam občas jsou a měli jsme štěstí, protože jsme viděli rovnou tři(mno viděli, víc jak na 20m jsme se nepřiblížili a jelikož opravdu dostávají svému jménu, tak na hladině nevypadali moc jinak než malé kachny). To už začalo pršet trochu víc až se to přeměnilo v opravdový lijavec, ale na moři to zase tolik nevadilo, jedna půlka těla byla relativně v suchu v kajaku a druhá se pořád hýbala a tudíž zahřála. Horší to bylo jakmile jsme přistáli přistáli, zhruba veprostřed cesty mezi začátkem a místem odkud nás vyzvedávalo Watertaxi, a měli jsme pokračovat pěšky. Přede mnou bylo 6,5 kilometru procházky buší ve slejváku a já už teď byl na kost promočený. Nevypadalo to ale, že by se snad počasí mělo v následujících několika desítkách minut změnit a tak jsem vyrazil. Jestli jsem si po kajaku myslel, že jsem mokrý, tak teprve teď jsem začínal chápat význam toho slova. Myslím, že kdybych spadnul do moře, tak bych vylezl o trochu sušší než jsem byl. Nevydrželi ani moje pohorky, ze kterých se po půlhodině chůze staly dva malé bazénky pro moje nohy. Déšť měl také za následek, že jsem nemohl fotit(už tak mám ve foťáku písek, teď by tam přibyla ještě voda... pak by stačilo, abych někde splašil cement a mohl bych začít stavět), což je velká škoda, protože je tam fakt krásně(a co teprve kdyby svítilo slunko). No tak jsem se nějak doplácal až k místu vyzvednutí a samozřejmě, jako na potvoru, jakmile jsem nastoupil na člun, tak přestalo pršet, dokonce se ukázal kousek krásné, modré oblohy... Když nás vyhodili u aut připadal jsem si jako stoletý stařec, bolest v zádech, bolest v kolenou a ruce se mi třásly jako silikonová prsa při zemětřesení. V prstech jsem neměl ani tolik síly abych odemknul auto. Zkoušel jsem otočit klíčkama pravou rukou, levou rukou, dokonce oběma ale nic. Musel jsem jít ke straně spolujezdce, kde se zámek lehčeji odemyká. Takže jsem dneska opět musel spát v kempu, protože jinak nevím jak bych to usušil. Jestli z toho nebudu nemocný, tak už vážně nevím z čeho...

79. Nelson, Hvězdné datum: 06082012

Počasí bylo celkem hezké, tak jsem dopoledne strávil procházením města. Taky už jsem si potřeboval vyprat, tak jsem skočil do místní prádelny a pak jsem zapadl do knihovny na internet, kde jsem strávil poněkud více času než jsem plánoval :) . Když jsem se konečně vyprostil z lákadel internetu, tak jsem pokračoval v cestě, tentokrát do Abel Tasman, národního parku nedaleko. Dojel jsem do městečka Motueka, kde jsem si našel kemp(už jsem potřeboval sprchu :) ). Cena za noc mě docela překvapila, na to že jsem stejně spal v autě a platil jsem tedy jen za použití kempových sprch, kuchyně atd., ale kdybych věděl co budu toho večera ještě platit, tak bych se nad těmi 20 dollary jen pousmál. Na recepci jsem si totiž všiml že se odtud dají zabookovat výlety na kajakování po moři, což mi bylo předtím doporučeno. No, člověk je na Zélandu jednou za život, tak bych se mohl trochu odvázat. Navíc jsem letos prošvihl Vltavu, tak jsem si to chtěl alespoň takto vynahradit :) . Tak jsem to zaplatil a doufal, že další den bude tak hezké počasí jako dneska.

78. Jižní ostrov, Hvězdné datum: 05082012

Po ranní dávce ovoce z plechovky(opět se mi nechtělo strávit víc času přípravou jídla, než samotným jezením) jsem se vydal doprohlídnout zbytek centra a pak jel do Weta Cave. Je tam mini muzeum společnosti Weta, které dělá filmové efekty a dělali například District 9, King Konga, ale hlavně Pána prstenů! Všude různé figurky, sošky a knížky týkající se veledíla od Petera Jacksona a co mi učarovalo nejvíc byly zbraně a brnění, opravdu použité při natáčení. Pak jsem ještě shlédnul minifilm ze zákulisí studia(kde bylo přísně zakázané natáčet – nevím proč, když to pouštěli všem a zadarmo :) ). No, na to jak maličká místnůstka to byla, jsem tam strávil dost času. Pak jsem se ještě na skok vrátil do Te Papa, celé muzeum proletět a vyfotit co nejvíc. Bohužel jsem nestihl vše, protože jsem měl na 13:30 zabookovaný trajekt na jižní ostrov. Nalodění proběhlo v pořádku a poté co jsem si vzal nějaké osobní věci jsem už nedočkavě čekal na zádi trajektu. Bohužel venku jsem mohl pouze na záď a tak fotky nejsou nic moc. Moc dlouho jsem tam nevydržel, foukal celkem silný vítr a tak jsem si šel číst dovnitř. Tak jsem se do toho ponořil, že jsem napůl zmeškal příjezd na jižní ostrov a fotek z připlutí taky není moc :) . Přistáli jsem v 17:00 v Pictonu, malé, nijak zvlášť zajímavé městečko a tak jsem po natankování zamířil rovnou do Nelsonu. Dorazil jsem opět za tmy a začal hledat místo na přespání. Tentokrát se mi moc nevedlo, tak jsem to zalomil na takové štěrkové plošině poblíž velké silnice, kde jsem původně nechtěl spát kvůli hluku aut, ale už jsem neměl chuť hledat něco jiného.

77. Wellington, Hvězdné datum: 04082012

V noci nebyla taková zima jak jsem čekal - probudil jsem se klepající se asi jen 3x :) . Poté co jsem se vyhrabal z pod peřiny, vydatně jsem posnídal(otevřel jsem si plechovku s ovocem, na nic víc jsem neměl energii) a vydal se do města. Řídit ve Wellingtonu za světla je o něco lepší než za tmy, ale pořád jsem byl celkem nervózní. Nejezdí jim tam šaliny(což mi doma způsobuje největší starosti), ale zase tam mají často pruhy jen pro autobusy a jednou jsem si to takhle najel do ulice, kde byly pruhy jen pro busy a jako na potvoru mi uprostřed naskočila červená. Tak jsem se tvářil jako autobus a co nejrychleji se z tama pakoval. Největší problém je tam zaparkovat(asi jako v každém centru velkého města). Žena od šéfa z vinice mi říkala, že o víkendu by tam mělo být méně aut a lépe se parkovat. Já měl dojem, že kvůli tomu že spoustu parkování bylo v sobotu zadarmo, lidi z širokého okolí vytáhli auta a jeli si zaparkovat do centra, jen aby mohli říct že stojí autem ve Wellingtonu. Po návštěvě místního i-Site(informační středisko), jsem zamířil do muzea Te Papa. Velikostí, exponáty a zábavností se rovnalo londýnskému Natural-History(což osobně považuju za nejlepší muzeum na světě - teď má vážnou konkurenci). Taky jsem tam strávil půl dne. Zbytek dne jsem strávil procházením města. Když padla tma tak jsem jel na horu Mt Victoria, která nabízí nádherný výhled na noční Wellington, a zkoušel to vyfotit, ale nevím jak pěkně to bude vypadat. Když jsem si potom stahoval fotky do počítače, nastal nějaký zmatek s jmény souborů a já si omylem přemazal veškeré fotky, které jsem vyfotil toho dne v muzeu...měl jsem chuť vzít počítač a hodit ho z Viktorky dolů. No tak jsem mírně rozčarován jel hledat místo k přespání. Tentokrát jsem našel celkem pěkné místečko u moře. Stála tam ještě jedna dodávka, takže jsem tam asi nespal sám.

76. Cestování začíná!, Hvězdné datum: 03082012

Ráno jsem se vzbudil překvapivě bez kocoviny(ale na řízení jsem se stejně moc necítil) a začalo balení. Než jsem všechno našel a nanosil do auta, tak už bylo 12 a tak jsem ještě zůstal na oběd(měli jsme palačinky... nikdy jsem je moc nemusel, ale asi změním názor :) ). Pak rozloučení a vydal jsem se na cestu, směr Wellington. Tam jsem dorazil za tmy a teda, řídit ve Wellingtonu je docela peklo. Našel jsem volnou wi-fi, dal o sobě vědět a začal hledat místo na přespání. Na nějaký backpacker bylo pozdě a hlavně když mám to auto tak se mi ani nechtělo zbytečně platit. No jo, ale kde spát? V centru to nejde, takže někde mimo město, ale problém s Wellingtnem je ten, že všude kolem je jen moře a hory a nějak daleko se mi nechtělo jezdit. Nakonec jsem si našel místečko na jednom kopci a šel spát se smíšeným strachem ze zimy a tím, že budu v noci přepaden hladovýma ovcema :) .

75. Rozlučka, Hvězdné datum: 02082012

Zase pršelo, tak jsme jeli do města dokončit moje WOF a nakoupit. Já jsem nakupoval nějaké zásoby na cestování, protože jsem se rozhodl, že to nemá smysl protahovat, jelikož v tomto počasí toho stejně moc nevydělám a že zítra konečně vyrazím. Takže jsem mimo konzerv a jiného trvanlivého zboží nakoupil i něco na večerní rozlučku. Když jsme dorazili zpátky už byla pomalu tma a tak se začalo slavit, nejdřív výborná večeře(hovězí steak, jak jinak) no a pak se pilo. Sebastian to chtěl trochu změnit a tak navrhl chlastací hru(no, zas tak velká změna to nebyla, pili jsme pořád a teď jsme při tom jenom hráli karty a mělo to nějaká pravidla). Vyprávěl nám při tom, jak jsou různě národy rozděleny, podle počtu kol, které vydrží. A tak jsme se dozvěděli, že Italové odmítají něco podobného vůbec hrát, Němci zvládaj dvě kola a pak končí, Francouzi tři, ale samozřejmě Chile je všechny hravě přepije. A tak to pro nás bylo překvapením, když asi po pátém nebo šestém kole, Sebastian, značně opojený, vyskočil na nohy, začal vyvolávat něco ve španělštině o tom, jak se Chilanci nikdy nevzdávají, tloukl poloprázdnou sklínkou(kterou musel dopít) o stůl a pak odpadl. My jsme pak ještě chvilku popíjeli, hráli karty(tentokrát už jen sedmu :) ) a kolem druhé šli spát(tehdy už jsem začínal tušit, že můj plán vyjet další den kolem 8 ráno, asi neklapne :) ).

74. Shrnutí 7, Hvězdné datum: 31-01082012

Jeden den se pracovalo a druhý propršel...(zábavnost tohoto textu odpovídá zábavě, která v ty dny panovala :) ).

73. Všeobecná výzva

Vzhledem k tomu, že se blíží čas mého odjezdu, vyzívám tímto všechny, kteří chtějí dostat pohled z Nového Zélandu, aby mě kontaktovali(mail, ICQ, mobil, facebook, komentář na blogu) a uvedli své jméno, přesnou adresu a cokoli chcete abych vám na ten pohled napsal(jsem úžasně nekreativní :) ). Žádostím, které nebudou mít vyplněné veškeré náležitosti, nebude vyhověno :) . Nabídka je limitovaná, protože nemám nekonečně peněz, takže kdo dřív přijde ten dřív mele :) .

72. WOF, Hvědné datum: 30072012

Dneska jsme jeli do města, klasicky nakoupit, na internet a já jsem ještě jel udělat na mém autě WOF(Warrant Of Fitness – technická). Trošku jsem měl strach, co mě to bude stát, s autem jako tak nic není, ale oni si vždycky najdou něco co potřebuje vyměnit nebo spravit, aby mi to mohli naúčtovat :) . Nechal jsem si ještě měnit olej a filtry což je dalších 120NZD, takže jsem byl docela nervózní, naštěstí se ukázalo že je všechno jakž takž v pořádku a platil jsem “jen“ 170NZD. WOF nálepku mi ale nedali, protože ještě musím udělat menší úpravy. Měl jsem trochu vody na předním světle a to rozostřuje, tak to musím vysušit a utěsnit – to je pochopitelné, ale nakrkli mě s tím, že musím strhnout fólie, které mi údajně příliš ztmavují skla, takže teď mám normální průhledná skla a když budu v autě spát, tak mi tam všeci uvidí :( . Pokud ty úpravy udělám to 28 dní, tak dostanu WOF bez dalších poplatků, takže pohoda.