26.Devátý den práce, dodatek: Bolest, Hvězdné datum: 29052012

Po probuzení jsem se zaposlouchal, zda-li náhodou nebubnuje déšť na plechovou střechu pokoje a napůl rád, napůl nerad jsem zjistil že ne(napůl rád protože potřebuju peníze, napůl nerad protože se mi ukrutně nechtělo do práce :) ). Měl jsem strach, že mi po třech dnech volna zlenivělo tělo a taky že jo. Ze začátku jsem se cítil v pohodě, ale v pozdějších hodinách na mě přišla těžká únava a ještě těžší nechuť pracovat. Navíc mě z typického pohybu, který se provádí při sběru kiwi, silně rozbolelo levé zápěstí, takže můj pracovní výkon byl mizerný, ale práce je práce...

25.Déšť, část druhá, Hvězdné datum: 28052012

Murphyho zákony platí. Dokuď jsem déšť chtěl, tak nepřišel. Když jsem si vzal volno a potom chtěl pracovat, prší dva dny... Naštěstí nepršelo celý den a odpoledne se počasí umoudřilo, takže jsem si mohl udělat menší výlet. Vyrazil jsem na pláž(Papamoa beach), podívat se na moře. Nafotil jsem pár fotek, posbíral nějaké mušle, ochutnal vodu(je slaná ;) ) a v botách si odvezl asi tunu písku. Domů se mi ještě nechtělo, tak jsem zamířil k Mt Maunganui, hoře kolem které jezdím do práce a kterou jsem viděl z pláže. Když jsem dorazil k úpatí, tak mi zbývalo asi 40 minut světla, ale jak jsem se tak díval nahoru, tak jsem si řekl: „Na takový kopeček, vyběhnu jak srneček(dědeček? :) )“, oh, jak mi ta slova hořkla v ústech když jsem byl v půlce. Ale zatnul jsem zuby a šlapal. Odměnou na vrcholu mi byl překrásný západ slunce, který jsem se snažil zachytit, ale obávám se že na to by byl třeba lepší stroj a hlavně lepší fotograf. Zůstal jsem nahoře až do úplné tmy, takže sestup dolů nebyla hračka, ale nějak jsem to zvládl. Pak už jen cesta domů a spát. Mimochodem, teprve dneska mi přišla SMS “Vítejte na Novém Zélandu“ od Vodafonu na mé české číslo :) .

24.Déšť, Hvězdné datum: 27052012

Moje modlení za déšť se konečně vyplnilo(za deště se nepracuje), ale já ho chtěl jako den odpočinku od práce a ne po dni volna, no co, nenaděláš nic. A tak jsem se zase flákal, pořád pršelo-nepršelo, nikam na výlet se mi tak nechtělo, takže jsem strávil další den nicneděláním. Odpoledne jsem poprvé, co jsem na Zélandu, vařil(co jiného než moje oblíbené těstoviny - nic jiného totiž neumím :) ) a celkem se mi to povedlo, tak jsem si z toho udělal obědo-večeři a po zbytek dne jsem strávil na internetu a v posteli :) .

23.Volno!, Hvězdné datum: 26052012

Dneska jsem si vzal volno, už jsem potřeboval odpočinek a hlavně jsem se konečně stěhoval. Ráno jsem si přispal, pak trocha balení, odhlásil jsem se z hotelu a mířil na novou adresu. Stoprocentní zlepšení, bydlím v garáži přestavěné na pokoj pro dva(spolu se Sebastianem), je tu plynový vařič, lednička, rádio, gril, mikrovlnka, pohodlná postel, co víc si přát? Majitel je kiwák, vstřícný, nápomocný a vtipálek. Zbytek dne jsem se flákal. Sebastian se vrátil z práce nějak brzo a řekl mi, že pracovali jen pár hodin a pak se jim rozpršelo a navíc při cestě zpátky píchli gumu, takže jsem rád, že jsem si volno vzal a nezabil tak půl dne pro skoro nic.

22.Osmý den práce, dodatek: Hmyz, Hvězdné datum: 25052012

Ranní bolest a napuchnutí rukou se jen zhoršovali a navíc jsem byl celý dokousaný od nějakého místního komára či co. Svědí to jak blázen, jsem poďobaný všude a kousance nechcou zmizet, co já bych za starého, dobrého českého komára, od toho aspoň vím co čekat. Tempo na sadu bylo vysoké, ale přesto den utekl relativně rychle. Doma jsem akorát hodil sprchu, padl na postel a spal.

21.Sedmý den práce, dodatek: Praní, Hvězdné datum: 24052012

Naposledy jsme jeli na “krásný sad“, který jsme ten den dodělali relativně brzo. Následovala další oslavička, majitel přivezl pivo(tuším Export Gold, to už se pít dalo), Colu, víno a nějaké chipsy, s tím jsme skončili po čtvrté a jaké to bylo pak překvapení, když nás šéf neodvezl domů, ale na další sad, tentokrát na zlaté kiwi. Tam jsme dělali asi ještě hodinu až do úplné tmy, kdy už nešlo vůbec nic vidět. Ale zas tolik to nevadilo, protože se platí od hodiny, takže mi bylo jedno kolik toho posbírám. Když jsme dorazili do Te Puke, tak jsem se šel podívat po jiném ubytování, protože ta ubytovna ve které jsem bydlel do teď, byla strašně předražená, na to co nabízela. V supermarketu jsme(se Sebastianem) našli inzerát na pokoj a jeli si to prohlídnout. Za míň peněž více muziky. Víc místa, internet, kuchyňka, prostě 100% zlepšení. Předbězně jsme se dohodli a jeli jsme domů, kde mě čekala povinnost, kterou jsem odkládal jak to jen šlo, praní. No, s chutí do toho a půl je hotovo. Náházel jsem tam prádlo, nasypal prací prášek na místo kde jsem předpokládal že patří. Navolil nějaký program, o kterém jsem si myslel že nemůže nic pokazit, a spustil. Hm, to nebylo tak těžké... chyba lávky. Při vytahování prádla jsem si všiml že na něm jsou přilepené nějaké žmolky, nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jich bylo víc, tak mi to nedalo a začal jsem přemýšlet. Aha! „Vytáhnout věci z kapes“, to vždycky mamka říká ať udělám a na to přesně jsem zapomněl. Po chvilce jsem našel i viníka, v kapse u košile jsem měl ústřižky s boarding ticketů. Naštěstí byly víceméně v celku a moc se nerozdrobily, další parádní zkušenost :) .

20.Šestý den práce, dodatek: Kontrola, Hvězdné datum: 23052012

Probudil jsem se s bolestí v kloubech ruk, trochu napuchlé prsty, ono asi není dobré když máte na sobě celý den mokré rukavice :) . Ale makat se musí, tak jsem jel. Opět jsme dělali na tom krásném sadu, opět svítilo slunko, opět se mi vůbec nechtělo dělat. Rád bych poděkoval sestře za arafatku, která se osvědčila jako skvělá pokrývka hlavy a kterou bych bez Ádi určitě neměl :) . Den jsem nějak přečkal, dojel domů a už jsem myslel že se nic zajímavého ten den nestane když tu, jak jsem se vracel z mé pravidelné večerní návštěvy místního McDonalda kvůli internetu zdarma, policajti. Rozblikali se za mnou majáky a já, po prvotním šoku, začal hledat místo kde zastavit(kraj silnice se zdál jako rozumná volba). Vypnul jsem motor a čekal až přijdou. Horečně jsem přemýšlel co všechno jsem mohl udělat špatně, jestli mám vše potřebné u sebe, hledal únikové cesty a vzpomínal jak se dostat z pout... prostě všechno, co bych mohl teoreticky potřebovat :) . Naštěstí se ukázalo, že jsem nic neudělal, šlo jen o rutinní kontrolu, tak jsem vytáhl řidičák(ani po mně nechtěl mezinárodní, český stačil), “dýchnul“ jsem si(tady se nedýchá, dají vám k puse měřičku a máte něco říct, nic mě nenapadalo, tak mi poradil že se mám třeba představit, jak jsem byl celý zmatený tak jsem začal anglicky a dokončil to česky, ale očividně to stačilo) zkontroloval jestli mám platnou technickou a registraci a zase mě pustil. Byť jsem věděl že jsem nic neudělal, stejně se mi ulevilo :) Když tak nad tím přemýšlím, tak to bylo poprvé co mě stavili policajti, jak tady, tak doma.

19.Pátý den práce, dodatek: Čepice , Hvězdné datum: 22052012

Dnes jsme zase dělali na zeleném kiwi, ale po včerejším lehčím tempu jsem se do toho nemohl vůbec dostat. Navíc jsme byli na krásném sadu a bylo nádherně. Slunko pařilo, že byl chvílema až hic. Člověk by se i opálil, kdyby na to měl čas. Pracoval jsem se stejnou partou evropanů jako včera, takže atmosféra byla dobrá, o to míň se mi chtělo pracovat. Jo a někde jsem ztratil svoji zimní čepici, takže si budu muset koupit novou :( .

18.Čtvrtý den práce, dodatek: Moje angličtina, Hvězdné datum: 21052012

Vstávání jako obvykle, rychlá příprava a jeli jsme. Při couvání jsem měl menší incident, ale myslím že všichni uznáte, že ten sloupek si to zasloužil :) . Nic se nestalo, na autě jen maličký škrábaneček a sloupek byl betonový, takže na něm to ani není vidět, ale dokáže to pokazit den. Jelo se sbírat zlaté kiwi, které je měkčí, takže se sním musí opatrněji a proto se neplatí za sesbírané množství, ale na hodinu, což mi vyhovovalo. Navíc je jich daleko víc zralých, takže se člověk dobře nají. Sbírání kiwi je práce náročná fyzicky, ale zase máte klid po duševní stránce a tak obvykle trávím čas hledáním odpovědí na metafyzické záhady, jež sužují lidstvo od počátku věků. Například dneska jsem počítal rychlost slunce na rovníku... A dost, zítra si musím donést sluchátka a aspoň poslouchat hudbu :) . O přestávkách se bavím s ostatníma o zkušenostech ze Zélandu a o svých plánech. Zatím se všichni diví, že jsem si vybral na cestování zimu a že zvlášť na jižním ostrově to bude tvrdé, velká zima, sníh atd. Mno, co naděláš, umím si vybrat :) . Mimochodem, jel jsem sem abych si, mimo jiné, zlepšil angličtinu, ale zatím mám dojem že z debat s Indama a ostatníma backpackerama jsem si ji akorát tak zkazil...

17.Třetí den práce, dodatek: Zima, Hvězdné datum: 20052012

Ráno byla zima, velká zima. Když jsem zase se zpožděním mířil k autu(ale tentokrát i s obědem), tak jsem s překvapením zjistil, že mám namrzlé přední sklo. Žádnou škrabku jsem neměl, tak musela zapracovat představivost, vytáhl jsem kuchyňskou výbavu a z ní vyndal takovou tu umělohmotnou vařečku a začal škrábat :) . Docela to šlo, takže jsem za chvíli vyrazil na místo setkání s ostatními. Šéf tam ještě nebyl, tak jsem pustil topení. Když nakonec dorazil a já se dozvěděl co a jak, tak jsem zjistil, že jsem si vybil baterku u auta :) Zapomněl jsem zhasnout světla a to topení taky udělá svoje. Tak jsem poprosil jednoho Inda, co se mnou pracoval jestli by mi nemohl půjčit trochu energie. Kabely naštěstí mám a tak to šlo celkem rychle. Další cenný zážitek :) . Na sadu mě čekalo velké překvapení, dneska jsem pickoval(pozn. překladatele: Výraz přejatý pro “sbírat“ přejatý do češtiny místními Čechy) s více ne-Indama než Indama. Tempo bylo tedy příjemnější a člověk si i pokecal. Ovšem záda trpí i při pomalejším tempu, ono když vám co 2 minuty na břiše přibude cca 35 kilový tzv. “Kiwní pupek“, tak to po chvíli poznáte. Ale nějak jsem to přežil, vydržel až do konce a domů jsem zase přijel za tmy, unavenej jak pes.

16.Druhý den práce, dodatek: Veselice, Hvězdné datum: 19052012

Probudil jsem se kolem 6:30 očekávaje zprávu od indického kontraktora, se kterým jsem se domluvil předchozí den na další práci. Samozřejmě mi přišla s obsahem, že za 10 minut mám být tam a tam. Takže další rychlobalení a opět jsem zapomněl na jídlo s tím, že tentokrát jsem neměl ani ty sušenky. Odjeli jsme na sad, kde, nečekaně, pracovali opět samí Indové. Tentokrát jsem byl rychlejší než předchozí den, ale oproti Indům jsem si pořád připadal jako nedochůdče. Sad jsme celý dokončili ještě před obědem a místním zvykem je odměnit pracující a tak majitel porazil prase a vyvalil sud. Mno, to je trochu přehnané... Dovezl nějaké chipsy a pár lahváčů, ale i to se cení :) Tak jsem poprvé pil místní pivo, značka Lion Red. První dojem: „hm, to není tak zlé... počkat, počkat, to je pěkný hnus“, co já bych v té chvíli dal za lahodného Radečka, Bernarda i s Plzní bych se spokojil. Ale nechtěl jsem urazit, tak jsem to dopil. Naštěstí na Zélandu neví jak se pije pivo a lahváče jsou jenom třetinky. Naneštěstí jsem byl “donucen“ vzít si ještě jednoho na cestu. Poté jsme jeli na další sad, kde jsem potkal první Čechy(nepočítaje Taupo). Trochu jsme pokecali a já jsem byl rád za češtinu. O obědové pauze jsem koukal asi tak hladově, že se Sebastian(Chilanec, co se mnou pracuje) smiloval a věnoval mi jednu ze svých masových konzerv a od Inda co nás vozil jsem dostal nějakou kukuřičnou placku, což dohromady dělalo celkem ucházející oběd. Když skončil den, tak jsem se dal do řeči s jedním Indem, který se mnou bydlel. O čem mluvil nejvíc? O tom jak jsou Indové prohnaní a že bych jim neměl moc věřit... rasista :) . Ale pravda je, že mi strach trochu nahnal, protože jsem nepodepisoval žádnou smlouvu, nechtěli po mě vízum a vůbec, vypadá to tady jako by to řídila indická mafie(což není daleko od pravdy), tak jsem si začal pečlivě psát kolik a kde jsem odpracoval ať se kdyžtak mám čím ohánět. A kdyby šlo do tuhého, tak na ně zavolám místní variaci ČOI(nebo s tím spíš budu vyhrožovat) a myslím, že mi ještě rádi zaplatí vše co mi dluží :) . A tak jsem znovu do postele celý rozlámaný a s bolavýma očima. Proč očima? Zaprvé vám do nich celý den padá nejrůznější svinstvo a zadruhé, z neustálého dívání se nahoru do větví a dolů kam hážete ovoce pěkně bolí oční svalstvo, takže vás na konci dne bolí oči víc než po 12ti hodinovém maratonu World of Warcraftu(věřte mi, já to zažil :) ). Poznatek na konec, celý den jsem nebyl na záchodě, ráno jsem to nestihl, přes den jsem to málo co jsem vypil zase vypotil a tak jsem šel na záchod až někdy kolem osmé večer, to musí být nějaký rekord :) .

15.První práce, Hvězdné datum: 18052012

Probudil jsem se po 7, ale nikam se mi nechtělo, tak jsem ještě polehával. Náhle mi přišla sms, že mám být za 15 minut u místní pošty, kvůli práci. No bezva, za práci jsem rád, ale mohli mi dát vědět trochu víc dopředu. Tak jsem nabalil jen to nejdůležitější, domluvil se s jedním Chilancem, co měl taky začínat, sedli jsme do auta a vyrazili. U pošty jsme se potkali s majitelem sadu, hodili krátkou řeč a následovali ho k němu. Tam nám vysvětlil co a jak a šlo se sbírat kiwi. První dojem? “ÁÁÁÁááá“. Práce je to náročná, ruce si neodpočinou, záda naprosto oddělaná, krk odřený a mnohé další. Navíc většina ostatních pracovníků byli Indové, kteří dělají tempem, které opravdu nechápu. Na obědové pauze jsem zjistil, že jsem si měl přinést nějaký oběd, takže jsem byl o hladu. No, ne tak docela, dva dny předtím jsem si koupil sušenky, tak jsem se snažil nacpat tvrdýma, suchýma sladkostma :) . Poté se zase dělalo a já měl dojem že ten den nikdy neskončí. O další přestávce jsem se dal do řeči s jedním bělochem(jediný ne-ind ve skupině krom mě a Chilana). Po vzájemném představení se mě zeptal odkud jsem, řekl jsem “Czech Republic“. Tvářil se nechápavě, tak jsem mu prozradil že je to uprostřed Evropy. Pak jsem se ptal já, odkuď je on. Že prý Německo... Tak jsem to přešel s úsměvem a šlo se zase dělat. Když den konečně skončil, tak nám majitel sdělil, že je mu bohužel líto, ale nejsme dostatečně rychlí a že bychom zhoršovali průměr ostatních(dělá se na nasbírané kiwi, ne na hodinu). Nebylo se čemu divit, dělali jsme to první den a ti Indové jsou vážně nedostižní. No co, za den jsme dostali zaplaceno a dokonce jsme dostali nabídku na práci jinde, takže celkové spokojenost. Až na fakt, že jsem se téměř nemohl hnout jak mě boleli nohy, ruce, záda, ramena... :)

14.Te Puke, Hvězdné datum: 17052012

Dnes jsem už tolik nevyspával, abych nebyl za povaleče, ale stejně jsem zůstal až do oběda :) . Nechtěl jsem ale otravovat další den, tak jsem naplánoval další cíl a rozloučil se. Před cestou jsem ještě jel na prohlídku jezera, po kterém se město jmenuje(nebo naopak?) a poté vyrazil do městečka Te Puke, kde jsem doufal, že už najdu nějakou práci(nemůžu pořád jen utrácet). Přijel jsem za tmy a ubytoval se v hotelu, kde mimo místa na přespání zprostředkovávali i práci. Je to tu drahé, za internet se platí těžké háky(to jsem vyřešil ježděním do místního McDonaldu, kde mají wifi zdarma :) ), žádné extra pohodlí, ale práci potřebuju, tak jsem neměl moc na výběr. Řekli mi, že práce možná bude už na další den, prý mi dají vědět později večer přes sms. Nic mi neposlali, tak jsem šel spát s tím, že aspoň budu mít další den volna, což mi nikterak nevadilo :) .

13.Spaní v posteli, Hvězdné datum: 16052012

Jo jo, spaní v pořádné posteli se pozná, z pod dek jsem se vyhrabal až kolem 12 :) . V plánu jsem měl jen nějaké byrokracování a tak jsem po obědu vyrazil. Chtěl jsem si registrovat auto(krom technické to je jediný výdaj, který jako majitel auta musíte platit) a vyřídit IRD číslo(abych mohl legálně pracovat). Opět milá zkušenost, obě transkace proběhly relativně rychle, úředníci usměvaví, nápomocní, to se u nás často nevidí. Poté jsem pomohl s drobnýma pracema hostitelce a jejímu snoubenci(to nejmenší co jsem mohl udělat za to, že mě 2 dny krmili a dali mi místo na přespání) a pak zpátky “domů“ a do postele :) .

12.Noc v autě, Hvězdné datum: 15052012

Ráno jsem se probudil do zimy a když říkám ráno, tam tím myslím ve tři hodiny ráno :) ... Brr, s oblečením jsem to podcenil :) tak jsem se navlíkl, zavřel pootevřené okýnko(které příště pro jistotu nebudu vůbec otevírat), napil se ledové vody(další z řady špatných nápadů) a zkusil zase usnout. Po probuzení v křesťanštější hodinu jsem vyrazil na staré známé místo ze včerejška s internetem zdarma a našel si v Rotorue turistické centrum. Tam jsem posbíral hromadu letáků z nichž mě doopravdy zajímaly jen dva. Na informacích mi řekli, že když si koupím lístek na oba, tak mě to vyjde jen na 60NZD! Málem jsem se tam vyvrátil, ale jedno z těch míst mě vážně zajímalo tak jsem začal solit. Po zaplacení jsem vyjel, protože v ceně byl gejzír Lady Knox a ten měl vytrysknout za pár desítek minut a minout jsem to nechtěl. Na místě se mi dostalo menšího zklamání, protože jsem myslel že gejzír vybuchuje každý den pravidelně v 10:15, jak psali a místo toho pravidelně v 10:15 tam týpek nasype mýdlo, které kýženou reakci spustí. Takže jsem se nedočkal přírodního zázraku v podobě počítání času, ale přírodní krása v podobě 20 metrového proudu vody tam byla a s tím jsem byl spokojen. Pak už jsem zamířil do Wai-o-Tapu(“Posvátné vody“ v Maorštině), kde mě čekala kratší túra po parku, který byl znatelně cítit pachem, který jsem pracovně nazval “Shrekův ticháček“(silný zápach síry). Oblečení je po tom cítít do teď a myslím, že to jen tak nepustí. Ale stálo to za to, úkazy a barvy které jsem tam viděl byly úchvatné(vy si budete muset počkat na fotky :) ). Pak jsem šel na to druhé místo na které jsem si koupil lístek a jehož název si zaboha nemůžu zapamatovat(nějaký patvar v Maorštině) a bylo to vulkanické údolí. Procházka to byla trochu dělší a nudnější než Wai-o-tapu, ale taky dobré(až na déšť, který ke konci propukl). Po té jsem znatelně vyhladověn(Kuba-Plánovač odvedl klasickou práci a tak jsem měl na celý den 2 jablka a sušenky) vyrazil směr Taupo, kde jsem se měl potkat se známou a předat ji nějaké věci z Česka. Tady se opět předvedla GPSka, která mi byla platná jako automat na kondomy ve Vatikánu, protože sice měla mapu Taupa, ale neměla pojmenované ulice, takže jsem nemohl vyhledat kam chci jet a tak jsem se řídil podle skromně napsaných instrukcí v sms. Ale po troše bloudění jsem se dostal ke správnému domu a opět jsem slyšel češtinu, kterou jsem si náležitě užil :) . Slyšel jsem, že Kiwáci(místní označení pro místní) jsou trochu skoupí, co se týča jídla nabízeného hostům na návštěvě, proto jsem byl rád že jsem byl u Češky. Hned po příchodu jsem dostal talíř domácí zelňačky, která chutnala stejně jako v Česku udělaná, což bylo víc než vítané. Když mi ještě nabídli pořádnou postel, nemohl jsem být spokojenější.

11.Cestovatel, Hvězdné datum: 14052012

V Aucklandu mi začalo být nějak draho, tak jsem si říkal, že když už mám auto, tak mi nic nebrání v přesunu(navíc jsem stál na placeném stání a nechtěl jsem platit(jak pokutu, tak parkovné :) ). Jako obvykle jsem vyjel pozdě. Probudil jsem se už v 6:00, ale pořád jsem si říkal času dost, času dost, až pak najednou nebylo času dost. Než jsem stihl pořádně něco udělat, tak už bylo 9, pak se ještě odhlásit z pokoje, najít auto atd. S úlevou jsem zjistil, že jsem nedostal pokutu za nezaplacené parkování a po donesení bagáže jsem si sedl za volant a začalo to znova. Co teď? Kromě GPS s ne příliš důvěryhodnýma mapama jsem absolutně neznal cestu a tak začalo klasické prokrastinační kolečko, známé z Aucklandského letiště. Asi desetkrát jsem zkontroloval nastavení zrcátek, pětkrát přeladil stanice v rádiu tam a zpátky, neustále zkoumal trasu v mapě Nového Zélandu, kde nebyl Auckland větší něž špendlíková hlavička, než to přestalo bavit i mě a vážně jsem vyrazil. GPS mě naštěstí nezklamala a vyvedla mě na dálnici, směr jih. Byl jsem na sebe tak pyšný, že jsem zastavil u prvního McDonalda na internet zdarma a podělil se o zážitek s rodinou :) . Povzbuzen úspěchem jsem opět osedlal kovového oře a zamířil na Rotoruu, která údajně nabízela pěkné přírodní atrakce. Pár poznatků z cesty: na řízení vlevo jsem si zvykl relativně rychle, stačilo si pobrukovat “Drž se vlevo“ na melodii “Měl bys plavat“ z Hledá se Nemo(až na jeden incident, při kterém jsem jel po nezpevněné silničce bez čar a asi 500m jsem valil vpravo, dokuď se přímo naproti mně nevynořilo zmateně se tvářící auto). Automat taky není takové zlo jak jsem si myslel, i když se občas s motorem přu který stupeň je lepší(obvykle vyhrává on :) ). Horší to bylo se stěrači/blinkry. Po cestě mi trochu pršelo, takže pokaždé když jsem chtěl vidět na silnici, musel jsem nejdřív přejet z pruhu do pruhu, nebo tak to alespoň muselo vypadat z pohledu řidiče za mnou. Trvalo mi dlouho než jsem si na to zvykl(tzn. doteď s tím mám problémy). Kvůli různým zdržením jsem do Rotorui(y? 1. pád Rotorua, dělejte si s tím co chcete :) ) až k večeru a tak jsem jen zamířil do centra najít nějakou volnou wifi, což se naštěstí zadařilo. Po krátkém komuniké, ve kterém jsem udělil svou polohu a aktuální stav jsem začal přemýšlet nad spaním. Řekl jsem si, že když už mám to auto, tak přeci nebudu mrhat penězi na hotel. Ale ono to taky není jen tak, zaparkovat a spát. Není to zcela legální – spát v autě uprostřed města, takže jsem nemohl jednoduše zastavit v centru a za okýnko si dát cedulku “Do not disturb“, ale zase se mi nechtělo mimo město, kde bych byl na pospas různým živlům. Vyhrál kompromis a auto jsem uložil na malém parkovišti na kraji města, které bylo osvětleno pouliční lampou :) . Jak jsem tak chystal mé lože, opět se mě zmocnila nervozita. Nevyhodí mě náhodou uprostřed noci policajti? Nepřepadnou mě náhodou uprostřed noci rabiáni? Ještě chvíli jsem si pohrával s myšlenkou přesunutí, ať už směrem k centru či naopak, ale pak to za mě vyřešil déšť. Spustil se lijavec a v takovém počasí se mi nechtělo hledat jiné místo. Tak jsem si lehl a za příjemného ťukání vody na plechovou střechu jsem usnul.

10.Mám auto!, Hvězdné datum: 13052012

Ráno mi zavolali majitelé jednoho z mých vyhlídnutých aut, že míří na jednu z Aucklandovských aukcí aut a že bych se tam mohl dojet podívat. Řekli mi, že mám peníze dovést v hotovosti, protože na místě nebyly bankomaty. Tak jsem vybíral 1600NZD, dvakrát po 800, protože najednou mě to nenechalo, u dvou různých bankomatů, ale oba mi to vydali ve 20ti bankovkách... Do peněženky se mi sotva vlezlo prvních 800, už tak sténala jak je plná, druhých 800 jsem tak musel dát na volno do kapsy. A s tím jsem šel přes půlku Aucklandu v 8:00. Já jsem nervozní, když přes Val Mez přenáším dva tisíce, natož tak cca 25 000 v cízím velkoměstě. No co, jedna ruka na noži, druhá na penězích, jistý krok, nenápadné chování a rázoval jsem si to na nádraží :) . Sedl jsem na vlak(nejdřív jsem musel koupit lístek, za okýnkem samozřejmě korejec a asi 5x jsme se kontrolovali, jestli mluvíme o stejné stanici, protože jsme si navzájem nerozuměli). Pak jsem našel aukci a tam už stálo, mé budoucí auto :) Mitsubishi Chariot, r. 1992. Majiteli byl párek přátelských Čechů, o autě mi řekli všechno možné i nemožné, podělili se o spoustu vlastních zkušeností týkajících se Nového Zélandu, za které jsem vděčný a po zkušební jízdě jsme šli auto přepsat. To je něco z čeho by si měli naše úřady vzít příklad, přišli jsme tam, oni dali jakýsi papír, já jsem dal řidičák, pán vyťukal něco na počítači a za 3 minuty jsem byl majitelem svého prvního auta... u nás něco nemyslitelného(myslím tu rychlost vyřízení, ne fakt, že by mi někdo svěřil auto :) ). Cesta zpátky domů byla celkem peklo. Nejen že se jezdí na opačné straně silnice, ale i auto je obráceně, a tím nemyslím jen volant. Přehozené jsou i blinkry s stěračem, takže jste se mohli spolehnou, že kdykoli jsem chtěl odbočit, tak se ozval skřípavý zvuk a já jsem setřel neexistující déšť :) Ještěže pedály jsou stejně. Ovšem s tím souvisí další hrůza a to, že jsem si pořídil automat, spojka chybí, ale já ji tam chci, takže místo spojky mačkám brzdu, která je teď nejvíc nalevo a to působí velmi začátečnickým dojmem :( . Ale snad si brzo zvyknu. Nakonec, co mi taky jiného zbývá.

9.Konečně venku, Hvězdné datum: 12052012

Cítil jsem se konečně o něco líp, tak jsem se rozhodl že si udělám menší procházku. Nevěděl jsem moc kam jít, tak jsem zamířil k dominantě města, Sky Tower, že se rozhodnu potom. Vstup nahoru byl sice docela drahý(28NZD), ale člověk když už jsem tady, tak se trošku rozšoupnu :) a stálo to za to. Mohl jsem až do výšky 220m odkuď člověk viděl na desítky kilometrů všemi směry. Asi hodinu jsem se rozhlížel a fotografoval a pak jsem si to zamířil k dokům, k lodičkám :) . Jak jsem šel, tak jsem si všiml že ke mně míří, jak to říct delikátně, spoluobčan tmavší pleti. A kdo by to byl řekl, chtěl po mě peníze, tak jsem zahrál starou dobrou taktiku nerozumějícího turisty(což nebylo tak daleko od pravdy, měl opravdu silný přízvuk a co chtěl jsem poznal jen tak, že říkal “one tweny“ a ukazoval na par drobných co mel v ruce – asi spoléhají na to, ze když jde o drobné a bude to vypadat že potřebují na bus, tak se lidi smilují) a pokračoval dál. Po shlédnutí moře a jednom málem-spadnutí do něj jsem zamířil zpět do města a co čert nechtěl. Další spoluobčan, trhaně oblečen a taky chtěl prachy, zopakoval jsem taktiku a rychlým krokem si to zamířil k místu s větší hustotou obyvatel. Procházel jsem si Queen st(hlavní ulice v Aucklandu), zalezu do jednoho elektra abych zjistil místní ceny počítačů tady(já vím, na druhé straně světa a dívá se na počítače...celý já) a zase. “Don't you have one dollar fifty?“ Ten samý chlap jako posledně, já ho poznal hned, on mě očividně ne... Zase jsem ho odmítl a tentokrát zamířil dál od centra. Po cestě na hotel jsem uviděl kino a tak jsem se zašel podívat co dávají. Představení Avengerů v 3D za půl hodinu a dokonce to ani není s dabingem :) Tak jsem si řekl že člověk žije jen jednou, zavřel oči a zaplatil nekřesťanské peníze za lísek, ale stálo to za to, dokonce jsme si mohl nechat 3D brýle a to se vyplatí! :) Když jsem vylezl z kina, tak už byla tma a já vylezl z jiného konce, než jsem původně myslel. A tak začalo moje první ztracení v Novém Zélandu :) Chvílu jsem bloudil, jako správný chlap jsem zarytě odmítal připustit fakt, že jsem ztracen a že bych se teda měl někoho zeptat na cestu a prostě jsem to zkoušel. Naštěstí se brzo vynořila známá ulice a tak jsem se zorientoval a bezpečně zamířil na pokoj.

8.Polehávání, Hvězdné datum: 11052012

Antibiotika ještě nezabrala a tak jsem v podstatě celý den jen ležel, chodit si vařit čaj a na záchod. Ideálně prožitý druhý den na jižní polokouli.

7. Auckland, město mnohých poprvé, Hvězdné datum: 10052012

Poprvé na jižní polokouli. Poprvé na Novém zélandu. Poprvé v Aucklandu. Poprvé si uvědomuji, jak velký jsem idiot, že jsem podcenil přípravu. Po projití kontrolou zda neprovážím nějaké nebezpečné materiály(např.: jabko nebo banán...) a vyzvednutí zavazadla jsem stál v hale Aucklandského letiště s palčivou otázkou na mysli. Co včil? :) No, vlastně věděl jsem co udělat prvně. Při první možnosti jsem šáhl po své lékárničce(kterou jsem měl strategicky umísťenou ve velkém báglu, takže jsem k ním během letu nemohl...) a vzal si ibuprofen. Krku moc nepomohl, ale rameno a hlava se zlepšili. Ale potom? Wifi tu měli jen placenou, žádný odvoz z letiště jsem domluvený neměl a i kdyby, tak jsem stejně moc nevěděl kam bych se měl nechat odvézt. A hele, Vodafone stánek. Mimo fakt, že jsem si stejně chtěl někdy zařídit místní číslo, hlavně posloužil jako výmluva jak oddálit opravdu dělání něčeho, co by mě dostalo z letiště. Po deseti minutách zařizování a vyptávání na všechno možné mi už došli otravné otázky, kterými bych odložil zaplacení a tak jsem šáhl pro 30NZD, zaplatil a odešel od Vodafouního korejece, který si očividně oddychl, že už jsem pryč. A byl jsem zpátky v hale a nevěděl co dál. Letáky! Nikdy v životě jsem nebyl tak rád že vidím letáky a tam jich měli celou stěnu a tak jsem si četl o všem možném. Učeně přikivoval nad radami co tam psali, nespokojeně kroutil hlavou nad cenami pronájmu aut(které mě zajímali asi jako pokles úrokové míry v Bangladéži) a smál se přiblbým kresleným vtípkům. Když už jsem i já uznal, že takhle to dál nejde, tak jsem, z nedostatku jiného plánu, prostě vypadnul hlavním východem ven. Tam jsem uviděl autobusovou zastávku a tak jsem se šel podívat a poptat se jak to funguje. Naštěstí byli velmi nápomocní, takže jsem si koupil jízdenku za 16NZD(cca 250Kč) do města, nechal jsem si na mapce zaznačit kde je hotel a šel počkat na bus. Cesta trvala asi 20 minut a jak jsme se blížili městu, tak opět nastoupila nervozita z neznáma. Hotel jsem naštěstí našel relativně lehce a šel se ubytovat. V recepci další korejec. To byl vlastně můj první silnější zážitek z Aucklandu. Je to takový Londýn Nového Zélandu, všude samý korejec, ind, maor nebo muslim, potomka evropanů aby člověk pohledal. Vybral jsem si ubytování v pokoji pro 4(nejlevnější, za 30NZD na noc), v ceně bezdrátový internet a snídaně každé ráno. Pokojíček menší než malý, internetové připojení jak před deseti lety s vytáčeným připojením a ke snídani toust, ale já jsem byl rád že mám kde složit hlavu, protože jsem byl z letadla nevyspaný a z nemoci zničený. Lehl jsem na postel, zapl notebook a chtěl připojit na elektřinu. Další poprvé. První zapomenutá věc! Nevzal jsem si rozdvojku. No co, jediná věc která opravdu potřebuje šťávu ze sítě je notebook a zbytek můžu nabít přes něj. První průse...švih! Můj elektrický adaptér, za který jsem si kvůli kvalitě připlatil, nefunguje(tímto se omlouvám mnou obviněnému Švýcarsku, kde přece jenom možná mají elekřinu). To mě celkem vyděsilo, protože baterka pomalu končila a hledat elektro v cizím městě se mi nechtělo. Ale co jsem měl na výběr? Sbalil jsem nejdůležitější věci do batohu a vyrazil. Bydlel jsem na rohu 2 ulic, tak jsem šel po té větší a to směrem dolů, protože no, bylo to dolů :) K mému štěstí jedno elektro bylo co by kamenem dohodil. Vlezl jsem dovnitř a s hlasem jako Bruce Wayne("I am batman")jsem začal vysvětlovat co vlastně potřebuju. Obsluha byla milá a s ochotou se mi snažlili pomoct. Po patnácti minutách zkoušení různých adaptérů a silového rvaní mé zásuvky do různě tvarovaných děr adaptérů se zadařilo a prodavač měl z toho takovou radost, že mi nabídl můj první nefalšovaný novozélandský High-five :) . Šel jsem zpět do hotelu a zbytek dne jsem proležel, protože se ke všemu ostatnímu přidala ještě horečka. Tak jsem si první den na Novém Zélandu dal antibiotika, která jsem si šetřil na celé 4 měsíce pobytu...
P.S.: K tomu všemu se ozval zub moudrosti, který mi začal růst 2 týdny před cestou na Zéland.

6. Let Soul-Auckland, Hvězdné datum: 09-10052012

Jestliže let do Soulu tvořily 2 elementy, tak u letu Soul-Auckland to byl jen ten jeden, bolest. Mohl jsem vypít třeba všechnu vodu na světě, stejně bych měl v krku jak na Sahaře(suchý vzduch v letadle na to byl vážně ideální), samotné dýchaní mě škrábalo, polykání, o mluvení nemluvě. Navíc se k tomu přidala i pronikavá, bodavá bolest v pravém rameni, které jsem si asi předchozí let přeležel, což mi dovolovalo mít pravou ruku pouze v jedné poloze, takže žádné ležení, pohldlnější pozice, nic. Let byl ještě o hodinu delší než do Soulu(11,5h) a všechny zajímavé filmy z nabídky jsem už viděl. Prostě skvělý způsob jak si ultimátně zničit radost z létání.

5. Podivuhodný Soul, Hvězdné datum: 09052012

Soul je zvláštní město. Například, všude je to samý korejec, což mi hnedka přišlo podezřelé :) . Navíc se mi potvrdila předchozí doměnka. Na světě existuje jen 5 druhů korejců, mladé a staré dámy, mladí a staří pánové a extrémisti. Extrémisti jsou nejjednoduší, ti se něčím(obvykle vlasy) natolik vymikají zdravému rozumu, že si jich okamžitě všimnete a snadno jednoho od druhého rozlišíte. Což se nedá říct o zbytku druhů. Jakmile jste viděli jednu starou korejku, viděli jste všechny. Kdybych neviděl víc exemplářů z jednoho druhu zároveň, tak bych klidně věřil tomu, že na světě existují jen 4 korejci + extrémisti. Ale měli volnou wifi na letišti, za což jsem byl vděčný.

4. Let Curych-Soul, Hvězdné datum: 08-09052012

Let do Soulu formovaly, s víceméně stejnou váhou, dva elementy. Bolest a nuda. Škrábání v krku se blížilo bodu kulminace a nezáleželo na tom, kolik čajů jsem vypil a Septoletů vycucal. A z časté změny tlaku(2 vzlety a jedno přistání během 2,5h) mě trochu bolela hlava. No a když jste v takovém stavu, tak vás jen tak něco nezabaví. Jediná výhoda byla ta, že jsem měl trojsedačku jen pro sebe, protože letadlo bylo poloprázdné, tak jsem se mohl aspoň pohodlňeji uložit. Také se podávali větší jídla. K večeři jsem dostal na výběr mezi "korean *#%^**!! with rice" nebo "*#%^**!! beef", tak jsem bez rozmýšlení zvolil Beef.(pozn. autora:"*#%^**!!" znamená korejskou angličtinu. Ani po zopakování jsem tomu nerozumněl.). Hovězí samotné nebylo tak špatné, nadruhou stranu to, co dávali jako přílohu špatné bylo, tak jsem radši vybral jen maso a zajedl to houskou(gumovou až běda), co k tomu mi dali. Ještě přihodili nakrájený kousek ovoce a zákusek, takže jsem se celkem najedl. Několik hodin na to se situace s korejskou angličtinou opět opakovala a jediné co jsem rozuměl bylo "omelet", tak jsem si ji dal. Asi máme rozlišné představy,co je to omeleta. V "tom" jsem se, narozdíl od večeře, ani neporýpal a rovnou nechal žít svým vlastním životem. Naštěstí k tomu opět podávali nějaké ovoce, muffin a jogurt, takže jsem se nasytil.

3. Švýcarsko - země zaslíbená?, Hvězdné datum: 08052012

Po přistání v Curychu jsem si to šinoval po letišti a říkal si jaké to tu mají pěkné, po cestě ke svému Gatu jsem zběžně projel wifi v okolí a pár jich bylo nezabezpečených, dokonce měli u sedaček elektrické zásuvky! Až mi  pomalu začínalo být líto, že tam budu čekat jen hodinu. Protože mě začínalo docela dost škrábat v krku(kdybych tehdá věděl, co ještě s tím krkem ještě zažiju, tak bych v tom Curychu možná zůstal), tak jsem si šel koupit vodu. Když jsem vybíral, tak jsem si řekl, že vezmu i něco jiného než vodu, ať tam nebudu za socku a vzal jsem Mars tyčinku. Ceny se zdáli být nízké, několik málo franků(i když jsem neměl tušení kolik frank je, tak jsem si myslel, že když jsem v "Ďůty frý", tak to bude levné), řekl jsem, že budu platit v eurech a ejhle, 4,44... celkem mě ta cena překvapila za půllitr čisté vody a Marsku, ale co naděláš, zaplatil jsem a trochu rozčarován jsem si šel sednout na lavičku, vytáhl adaptér na elektřinu a zapojil notebook... nic. Zásuvky tam sice mají, ale proud do nich nepouštějí. No co, baterka mi nějaký čas vydrží, tak jsem se připojil k wifi a hurá do světa internetů. Kdeže, cože? Přesměrování na stránku, kde mi řekli, že pokud chci hodinu internetu, budu muset zaplatit 5 éček. V tu chvíli jsem toho měl dost, notebook jsem vypnul abych zbytečně nepálil energii a začal jsem přehodnocovat svůj názor na Švýcarsko :) Aby toho nebylo málo, tak letištní pracovníci si začali hrát na počítači hru o které jsem si celkem jistý, že to byl Jazz jack rabbit 2(podle zvuků) a já netoužil po ničem jiném, než si to taky zapnout a ukrátit čas :) Perlička na závěr: Těsně před boardingem na další let jsem zjistil, že mají takové to pítko, takže jsem ani nemusel utrácet za vodu a Marsku, po které mě stejně akorát tak boleli zuby...

2. Let Vídeň-Curych, Hvězné datum: 08052012

Po 10 minutách popojíždění po ranveji a mnoha hlášeních v nesrozumitelné korejštině a ještě víc nesrozumitelné korejské angličtině letadlo prudce zrychlilo a vzneslo se do vzduchu. Několik příštích minut jsme stoupali, což doprovázelo "praskání" v uších a pak už jen překrásný výhled na běloskvoucí chuchvalce mraků... tedy údajně. Já jsem sice měl sedadlo u okna, ale přímo nad křídlem, takže z "panorámatů" jsem měl kulové. Mno tak jsem pozornost uvrhl na malou "bedýnku s trubadůry"(viz Návštěvníci, foto dole) přede mnou. Byl jsem potěšen relativně velkým výběrem filmů, o to větší zklamání z nabídky hudby. Ta se totiž skládala převážně z "Korean favorite", "Japanese favorite" a "Chinese favorite" - ne děkuji , to bych radši strávil večer filizofováním a sebemrskačstvím. Dále bylo k dispozici několik her(sudoku, šachy, solitér). Pak už jen zprávy a informace o letu. Na film nebylo dost času(let tvrval celkově hodinu), tak jsem jen tak jen tak přepínal mezi obrazovkama. Chvilku po odletu se začalo roznášet občerstvení, které se skládalo z toustového chleba namazaného "něčím", vypadalo to velmi uměle, párkrát jsem do toho kousl a pak to radši nechal. Jinak byl let v pohodě až na přistání v Curychu, kde to trochu házelo, což mělo za následek jednu dobrou a jednu špatnou věc. Dobrá byla, že jsem se naučil 1. korejské slovo, bylo "mami", vyslovuje se to [mami]. Ta špatná věc byla ta, že jsem se to naučil od asi 4letého dítěte, které to několik posledních minut přistání v breku vyřvávalo.

1.Odlet z Vídně, Hvězdné datum: 08052012

Po zaparkování auta u letiště jsem zamířil na první terminál, který jsem viděl, protože jsem nevěděl kam jinam jít. Terminál to byl sice špatný, ale dozvěděl jsem se z kterého moje společnost(Korean Air) létá. Šel jsem tedy na správné místo a hle, první věc, kterou jsem se dozvěděl, byla ta, že můj let má 40min spoždění :) nenaděláš nic. No co, věděl jsem že další navazující let v Curychu mi neuletí, takže větší strach mi naháněl fakt, že jsem měl mírně přetížené zavazadlo a přebalovat všechno se mi vážně nechtělo. Naštěstí jsem měl jen o 1kg těžší kufr a tak mi ho vzali. Pak jsme si s rodinou zašli na pravou vídeňskou kávu(za 3,5 euro, víc bych si asi užil klasickou českou : ) ). Čas letěl jako blázen a za chvíli bylo načase abych prošel přes kontrolu. Proběhlo loučení s rodinou, uronilo se pár slz(radši nebudu uvádět na čí straně :) ) a pak jsem byl sám. No co, našel jsem svůj Gate a pak jsem už jen čekal než žačne boarding.