Kaikoura
je známá pro časté pozorování velryb, tak jsem po probuzení
vydal do místního i-Site, abych si o tom něco zjistil. Měl jsem
tři možnosti: loď, vrtulník nebo letadlo. Loď vyšla nejlevněji
a navíc mi to přišlo nejlepší. Když jsem si kupoval lístek,
tak se mě ptali jestli netrpím mořskou nemocí, říkal jsem si
„projížďka na lodi, nejsem přeci padavka abych si kupoval
nějaké prášky“, a chlapácky se zatvářil, že věci jako
žaludeční nevolnost jsou pod moji úroveň. Když přišel čas,
tak jsem dojel na centrálu Whale Whatch, kde se mi dostalo
instruktáže co dělat když se potopí loď a opět jsem byl
několikrát varován proti mořské nemoci(co s tím všichni
nadělají?) a pak jsme vyjeli. Po pár minutách plavby jsem
pochopil co všichni nadělali s tou mořskou nemocí. Nejednalo se o
klidnou plavbu na velké lodí, jak jsem si to představoval,
tentokrát jsme byli na lehké, rychlé lodi, která po vlnách
značně skákala. Po dalších pár minutách jsem zjistil že trpím
mořskou nemocí. A konečně po dalších několika minutách jsem
už věděl, že není otázka Jestli budu zvracet, ale Kdy budu
zvracet. Asi hodinu jsme jezdili z místa na místo a hledali nějakou
velrybu, když ji kapitán pomocí jakéhosy vodního mikrofonu
konečně našel. Ještě chvíli jsme se přibližovali blíž k ní
a pak jen čekali kdy se vynoří nadýchat se vzduchu(cca každých
40 minut). Po dalších 15 minutách čekání někdo spatřil proud
vody na pravoboku a tak se tam všichni natlačili a začali fotit
vorvaně, který se vynořil. A přibližně v té chvíli můj
žaludek usoudil že je správný čas vyprázdnit svůj obsah. A tak
jsem opět, po mnoha letech, takzvaně “nakrmil rybičky“ :) .
Naštěstí měla velryba dostatek slušnosti a počkala až skončím
a tak jsem ještě měl možnost si ji vyfotit. Byl to asi 15 metrový
samec a pořádný krasavec. Po čtyř minutách nám ukázal zadní
ploutev a zase se ponořil. Já se fyzicky cítil trochu líp,
psychicky však o dost hůř(jedinou útěchou mi byl fakt, že jsem
tam nebyl jediný komu žaludek nevydržel). Pak jsme ještě objeli
tulení kolonii na malém ostrůvku a jeli jsme zpět na pevninu. Tak
dobrý pocit ze stání na pevné zemi jsem už neměl dlouho :) .
Než jsem se vydal dál, tak jsem si radši udělal ještě menší
procházku a pak do auta, do Blenheimu, kde jsem měl domluveného
zájemce na prodej auta. Dojel jsem tam za tmy, setkal se s
potenciální kupující(další Češka) a ukázal ji auto. Chvilku jsem jí
o něm vyprávěl, pak zkušební jízda a nakonec s koupí
souhlasila. Dokonce mi domluvila ubytování na místě kde sama bydlí. Jednalo
se o baráček, který je pronajímán několika backpackerům, což
není nic neobvyklého až na to, že tehle(a ještě pár dalších
ve městě) vlastní Čech. Starší pán, co už tu žije přes 20
let, tak jsem si po dlouhé době zase zavykal(přišlo mi to strašně
divné po buď češtině, kde jsem vždycky tykal nebo angličtině,
kde se to vůbec neřeší). Ale byl to v pohodě pán, trošku
penězo-chtivý, prostě srdcem stále čech :) . Ale já byl vděčný
za relativně levné a dobré ubytování a šel spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat