95. Prodej auta, Hvězdné datum: 22082012

Poté, co jsem se po dlouhé době pořádně prospal v normální posteli a něco posnídal, jsem začal zařizovat věci okolo auta. Musel jsem sehnat víčko od oleje, protože když jsem ho naposledy doléval nechal jsem ho na motoru a normálně odjel... blbec. Naštěstí jsem ho sehnal rychle a relativně levně ve městě. Pak jsem ho ještě nechal umýt v myčce, ať je pro novou majitelku(Katku) krásný, blyštivý(navíc mě to vždycky bavilo :) ). Pak nastala ta těžší věc, vyklidit ho. Za dobu co jsem ho vlastnil jsem různě poschovával všelijaké kraviny a teď jsem je musel najít a sbalit do kufru(což je další problém, zvykl jsem si na hodně prostoru a teď se zase všechno musí vlézt do kufru). Trvalo to celkem dlouho, pak jsem ho ještě vyluxoval a byl připraven na prodej. Když se Katka vrátila z práce, jeli jsme ho na poštu přepsat. Opět jsem nestačil zírat, stačilo aby ona vyplnila jedno lejstro a úředník do pěti minut všechno zařídil, zaplatili jsme 10 dolarů jako poplatek, Katka mi ještě poslala peníze na účet a bylo to. Auto prodáno, opět jsem imobilní :( .

Pár poznatků: celkově jsem s ním ujel víc jak 6000km, přes 2 tisíce na severním, zbytek jižní. Dvakrát jsem zapadl, naštěstí v obou případech jsem se z toho dostal bez cizí pomoci. Byl jsem dvakrát stavěný policajtama, jednou pokutovaný(doufám, že si mě nikde nevyfotila kamera, nerad bych tady nechával dluhy a zjistit jestli ano je docela těžké, vzhledem k tomu, že tady nemám žádnou stálou adresu na kterou by mi poslali dopis). Za dobu co jsem ho vlastnil jsem si vypracoval přímo panickou hrůzu z ukazatele paliva. Doteď jsem znal 4 stavy ukazatele: plná nádrž, půlka, čtvrtina a “mami, auto potřebuje dotankovat!“. Na Zélandu jsem to zredukoval na 2 pocity, zaprvé když jsem zrovna natankoval plnou a byl jsem spokojený při představě kolik ujedu, ale v depresích kolik mě to právě stálo a zadruhé když se ukazatel blížil k prázdné a já byl rád, že jsem zase o kus dál, ale v depresi, že budu muset zase brzo tankovat(prostě a jednoduše jsem z toho pořád byl nešťastný :) ). Na jednu stranu jsem rád, že jsem ho prodal a nemusím se tak pořád strachovat co se může pokazit(zvlášť po tom co se stalo s Michalovým autem*), na druhou stranu se děsím představy, že odteď zase budu muset všude vláčet ty moje 2 kufry. Taky je mi trochu smutno, že už ho nemám, přece jenom jsem si na něj za ty 3 a půl měsíce zvykl a hlavně to bylo moje první auto a i když bylo úplně levé( :) ), tak jsem ho měl rád. Co jsem si však z toho všeho odnesl je to, že doma si auto dlooouho nekoupím, člověk neví co všechno je s autem za výdaje a starosti, dokuď ho nevlastní(a to jsem měl štěstí že se mi na něm nic nepokazilo). Ještě jednu noc jsem přespával u Katky a další den jsem měl domluvený odvoz do Nelsonu s jedním z jejích kamarádů.

*Já vám vlastně nedopověděl, jak to dopadlo s jeho autem, že? Ve Waipukurau(město kam jsem ho odtáhl já) nedokázali přijít na to co s tím je, tak to museli poslat do Napier, kde mají specializovaný servis na diesely. Za práci co na tom odvedli a za převoz do Napier si naúčtovali 350NZD. V servisu zjistili, že mu odešla nějaká speciální pumpa a že oprava by stála 1500. Tolik peněz už do toho Michal vrazit nechtěl, tak ho prodal na díly. Dali mu za něj 400. Takže koupil auto za 3200 a prodal ho za 50... nezávidim.