Ráno
jsem se probudil do zimy, opravdové zimy. Pod peřinou, ve spacáku,
v mikině, dvoje ponožky a stejně jsem se klepal. Z velké části
za to, podle mě, může poloha, taky mi mělo dojít, že obklopen vysokýma, zasněženýma horama nebude asi nejlepší místo kde
přespávat. Navíc protože jsou ty hory vcelku vysoké, slunko
vylezlo asi o hodinu později než obvykle. Tentokrát jsem přeskočil
snídani(venku jsem odmítal strávit víc času než nezbytné
minimum) a hned jak topení roztavilo námrazu na skle, jsem
vyrazil. Jel jsem do Sir Edmund Hillary Alpine Centre(horolezecké
středisko) odkud vede několik treků kolem Mt Cook – nejvyšší
hory Nového Zélandu(3754m). V návštěvnickém centru jsem si
nechal poradit které treky jsou hezké a po přípravě výbavy na
delší pochod(chtěl jsem tam strávit celý den) jsem se dal na
pochod. Jako první jsem šel jen asi k 15min(na Zélandu měří
vzdálenost zásadně jen v čase) vyhlídce na horu samotnou a
ledovcové jezero, kde jsem se posadil a užíval si výhled.
Ohromující. Přede mnou Mt Cook, pode mnou zamrzlé jezero, kolem
mne další hory. Vzduchem se nesl hukot řeky doprovázený
občasným, mohutným, ozvěnou zesíleným zvukem praskotu mas ledu
a k tomu všemu zpěv ptáků. Povznášející zážitek. No ale
nepřišel jsem tam celý den vysedávat, tak jsem se vydal na trek,
který měl trvat 3,5h, slušná procházka řekl jsem si. Já ze
zásady nic neplánuju, takže jsem si o tomto treku předem nic
nezjistil. Kdybych si ten leták v centru vzal a přečetl, tak bych
se dozvěděl, že se nejedná o nenáročnou procházku po rovince,
ale strmý výstup k jednomu z blízkých vrcholů. Takže jsem v
blažené nevědomosti, s úsměvem na tváři, začal šlapat. Když
se objevilo prudké stoupání zachovával jsem optimismus a myslel,
že se to za chvilku zase vyrovná. Po 20 minutách mi došlo, že
jsem měl asi mylnou představu o náročnosti této “procházky“
:) , ale na druhou stranu, už jsem vystoupal tak vysoko, tak přece
nepůjdu dolů, ta stezka nemůže vést pořád jenom nahoru přece...
vedla. Když jsem byl zhruba ve třetině, tak jsem si gratuloval ke
své prosíravosti, že jsem tentokrát nechal notebook schovaný v
autě(obvykle ho všude beru sebou). Když jsem byl v půlce, nadával jsem si do blbca, že jsem vůbec něco bral :) . Ve
třech čtvrtinách stezka kompletně zmizela pod sněhem, kdež jsem
docela vážně uvažoval o návratu, protože skutálet dolů se mi
nechtělo a na některých místech to docela hrozilo, ale tak daleko
jsem to už nemohl vzdát. Naštěstí konec nebyl daleko a nějak
jsem se doškrábal až k vytouženému bodu Sealy Tarns. Kdybych
mohl popadnout dech, tak by mi ho dechberoucí výhled zase vzal.
Stálo to za to. Běloskvoucí sníh odrážel sluneční svit až z
toho boleli oči, výhled na desítky kilometrů daleko, ledovce,
hory, jezera, prostě nádhera. Zvláštní, každý krok co jsem
předtím udělal jsem si přál ať už je konec, když jsem konečně
vylezl nahoru a vydýchal se, chtělo se mi jít dál. Bohužel dál
přes vrchol k horské chatě bylo už tolik sněhu, že jsem si sám
netroufal. Tak jsem si užil výhled a šel zase dolů. Bylo to
namáhavější a míň zábavné než jsem si celou cestu nahoru
představoval, ale to už tak bývá. Nakonec jsem byl rád, že jsem předem nevěděl jak náročné to bude, možná bych tam jinak vůbec nešel. Dole u auta jsem vydechl a
šel na další trek, tentokrát už jen více méně rovinný(ale
celkem obtížným terénem). Tam a zpátky asi 4h a vedl co nejblíže
k Mt Cook jak se můžu sám vydat. Procházka hezká, po cestě jsem
dokonce zahlédl lavinu(no to je přehnané, slyšel jsem velkou ránu
a na protější hoře spadnul obrovský kus sněhu z převisu – já
jsem zahlédl jen prašanový mrak, který to vytvořilo), ale zvlášť
cestou zpátky už na mě doléhala únava a hlad(za celý den jsem
měl toustový chleba s marmeládou a 2 müsli tyčinky), takže když
jsem se dostal k autu, ujel jsem jen pár kilometrů k jezeru Pukaki
a tam jsem “rozbil tábor“. Už se stejně stmívalo, takže po
večeři(opět tousty – tentokrát však se sýrem a salámem :) )
jsem šel spát. Myslím, že tak rychle jsem v životě neusnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat