Cítil jsem se konečně o něco líp,
tak jsem se rozhodl že si udělám menší procházku. Nevěděl
jsem moc kam jít, tak jsem zamířil k dominantě města, Sky Tower,
že se rozhodnu potom. Vstup nahoru byl sice docela drahý(28NZD),
ale člověk když už jsem tady, tak se trošku rozšoupnu :) a
stálo to za to. Mohl jsem až do výšky 220m odkuď člověk viděl
na desítky kilometrů všemi směry. Asi hodinu jsem se rozhlížel
a fotografoval a pak jsem si to zamířil k dokům, k lodičkám :) .
Jak jsem šel, tak jsem si všiml že ke mně míří, jak to říct
delikátně, spoluobčan tmavší pleti. A kdo by to byl řekl, chtěl
po mě peníze, tak jsem zahrál starou dobrou taktiku nerozumějícího
turisty(což nebylo tak daleko od pravdy, měl opravdu silný přízvuk
a co chtěl jsem poznal jen tak, že říkal “one tweny“ a
ukazoval na par drobných co mel v ruce – asi spoléhají na to, ze
když jde o drobné a bude to vypadat že potřebují na bus, tak se
lidi smilují) a pokračoval dál. Po shlédnutí moře a jednom
málem-spadnutí do něj jsem zamířil zpět do města a co čert
nechtěl. Další spoluobčan, trhaně oblečen a taky chtěl prachy,
zopakoval jsem taktiku a rychlým krokem si to zamířil k místu s
větší hustotou obyvatel. Procházel jsem si Queen st(hlavní ulice
v Aucklandu), zalezu do jednoho elektra abych zjistil místní ceny počítačů
tady(já vím, na druhé straně světa a dívá se na
počítače...celý já) a zase. “Don't
you have one dollar fifty?“ Ten samý chlap jako posledně, já ho
poznal hned, on mě očividně ne... Zase jsem ho odmítl a tentokrát
zamířil dál od centra. Po cestě na hotel jsem uviděl kino a tak
jsem se zašel podívat co dávají. Představení Avengerů v 3D za
půl hodinu a dokonce to ani není s dabingem :) Tak jsem si řekl že
člověk žije jen jednou, zavřel oči a zaplatil nekřesťanské
peníze za lísek, ale stálo to za to, dokonce jsme si mohl nechat
3D brýle a to se vyplatí! :) Když jsem vylezl z kina, tak už byla
tma a já vylezl z jiného konce, než jsem původně myslel. A tak
začalo moje první ztracení v Novém Zélandu :) Chvílu jsem
bloudil, jako správný chlap jsem zarytě odmítal připustit fakt,
že jsem ztracen a že bych se teda měl někoho zeptat na cestu a
prostě jsem to zkoušel. Naštěstí se brzo vynořila známá ulice
a tak jsem se zorientoval a bezpečně zamířil na pokoj.
Žádné komentáře:
Okomentovat