V Aucklandu mi začalo být
nějak draho, tak jsem si říkal, že když už mám auto, tak mi nic
nebrání v přesunu(navíc jsem stál na placeném stání a nechtěl
jsem platit(jak pokutu, tak parkovné :) ). Jako obvykle jsem vyjel
pozdě. Probudil jsem se už v 6:00, ale pořád jsem si říkal času
dost, času dost, až pak najednou nebylo času dost. Než jsem
stihl pořádně něco udělat, tak už bylo 9, pak se ještě
odhlásit z pokoje, najít auto atd. S úlevou jsem zjistil, že jsem
nedostal pokutu za nezaplacené parkování a po donesení bagáže
jsem si sedl za volant a začalo to znova. Co teď? Kromě GPS s ne
příliš důvěryhodnýma mapama jsem absolutně neznal cestu a tak
začalo klasické prokrastinační kolečko, známé z Aucklandského
letiště. Asi desetkrát jsem zkontroloval nastavení zrcátek,
pětkrát přeladil stanice v rádiu tam a zpátky, neustále zkoumal
trasu v mapě Nového Zélandu, kde nebyl Auckland větší něž
špendlíková hlavička, než to přestalo bavit i mě a vážně
jsem vyrazil. GPS mě naštěstí nezklamala a vyvedla mě na dálnici,
směr jih. Byl jsem na sebe tak pyšný, že jsem zastavil u prvního
McDonalda na internet zdarma a podělil se o zážitek s rodinou :)
. Povzbuzen úspěchem jsem opět osedlal kovového oře a zamířil
na Rotoruu, která údajně nabízela pěkné přírodní atrakce. Pár
poznatků z cesty: na řízení vlevo jsem si zvykl relativně
rychle, stačilo si pobrukovat “Drž se vlevo“ na melodii “Měl
bys plavat“ z Hledá se Nemo(až na jeden incident, při kterém
jsem jel po nezpevněné silničce bez čar a asi 500m jsem valil
vpravo, dokuď se přímo naproti mně nevynořilo zmateně se tvářící
auto). Automat taky není takové zlo jak jsem si myslel, i když se občas s motorem přu který stupeň je lepší(obvykle vyhrává on :) ). Horší to
bylo se stěrači/blinkry. Po cestě mi trochu pršelo, takže
pokaždé když jsem chtěl vidět na silnici, musel jsem nejdřív
přejet z pruhu do pruhu, nebo tak to alespoň muselo vypadat z
pohledu řidiče za mnou. Trvalo mi dlouho než jsem si na to
zvykl(tzn. doteď s tím mám problémy). Kvůli různým zdržením
jsem do Rotorui(y? 1. pád Rotorua, dělejte si s tím co chcete :) )
až k večeru a tak jsem jen zamířil do centra najít nějakou
volnou wifi, což se naštěstí zadařilo. Po krátkém komuniké,
ve kterém jsem udělil svou polohu a aktuální stav jsem začal
přemýšlet nad spaním. Řekl jsem si, že když už mám to auto,
tak přeci nebudu mrhat penězi na hotel. Ale ono to taky není jen
tak, zaparkovat a spát. Není to zcela legální – spát v autě
uprostřed města, takže jsem nemohl jednoduše zastavit v centru a za
okýnko si dát cedulku “Do not disturb“, ale zase se mi nechtělo mimo
město, kde bych byl na pospas různým živlům. Vyhrál kompromis a
auto jsem uložil na malém parkovišti na kraji města, které bylo
osvětleno pouliční lampou :) . Jak jsem tak chystal mé lože, opět
se mě zmocnila nervozita. Nevyhodí mě náhodou uprostřed noci
policajti? Nepřepadnou mě náhodou uprostřed noci rabiáni? Ještě
chvíli jsem si pohrával s myšlenkou přesunutí, ať už směrem k
centru či naopak, ale pak to za mě vyřešil déšť. Spustil se
lijavec a v takovém počasí se mi nechtělo hledat jiné místo.
Tak jsem si lehl a za příjemného ťukání vody na plechovou
střechu jsem usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat