Ráno mi zavolali majitelé jednoho z
mých vyhlídnutých aut, že míří na jednu z Aucklandovských
aukcí aut a že bych se tam mohl dojet podívat. Řekli mi, že mám
peníze dovést v hotovosti, protože na místě nebyly bankomaty.
Tak jsem vybíral 1600NZD, dvakrát po 800, protože najednou mě to
nenechalo, u dvou různých bankomatů, ale oba mi to vydali ve 20ti
bankovkách... Do peněženky se mi sotva vlezlo prvních 800, už
tak sténala jak je plná, druhých 800 jsem tak musel dát na volno
do kapsy. A s tím jsem šel přes půlku Aucklandu v 8:00. Já jsem
nervozní, když přes Val Mez přenáším dva tisíce, natož tak
cca 25 000 v cízím velkoměstě. No co, jedna ruka na noži, druhá
na penězích, jistý krok, nenápadné chování a rázoval jsem si
to na nádraží :) . Sedl jsem na vlak(nejdřív jsem musel koupit
lístek, za okýnkem samozřejmě korejec a asi 5x jsme se
kontrolovali, jestli mluvíme o stejné stanici, protože jsme si
navzájem nerozuměli). Pak jsem našel aukci a tam už stálo, mé
budoucí auto :) Mitsubishi Chariot, r. 1992. Majiteli byl párek
přátelských Čechů, o autě mi řekli všechno možné i nemožné,
podělili se o spoustu vlastních zkušeností týkajících se
Nového Zélandu, za které jsem vděčný a po zkušební jízdě
jsme šli auto přepsat. To je něco z čeho by si měli naše úřady
vzít příklad, přišli jsme tam, oni dali jakýsi papír, já jsem
dal řidičák, pán vyťukal něco na počítači a za 3 minuty jsem
byl majitelem svého prvního auta... u nás něco
nemyslitelného(myslím tu rychlost vyřízení, ne fakt, že by mi
někdo svěřil auto :) ). Cesta zpátky domů byla celkem peklo.
Nejen že se jezdí na opačné straně silnice, ale i auto je
obráceně, a tím nemyslím jen volant. Přehozené jsou i blinkry s
stěračem, takže jste se mohli spolehnou, že kdykoli jsem chtěl
odbočit, tak se ozval skřípavý zvuk a já jsem setřel
neexistující déšť :) Ještěže pedály jsou stejně. Ovšem s
tím souvisí další hrůza a to, že jsem si pořídil automat,
spojka chybí, ale já ji tam chci, takže místo spojky mačkám
brzdu, která je teď nejvíc nalevo a to působí velmi
začátečnickým dojmem :( . Ale snad si brzo zvyknu. Nakonec, co mi
taky jiného zbývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat