Poprvé na jižní polokouli. Poprvé na Novém zélandu. Poprvé v Aucklandu. Poprvé si uvědomuji, jak velký jsem idiot, že jsem podcenil přípravu. Po projití kontrolou zda neprovážím nějaké nebezpečné materiály(např.: jabko nebo banán...) a vyzvednutí zavazadla jsem stál v hale Aucklandského letiště s palčivou otázkou na mysli. Co včil? :) No, vlastně věděl jsem co udělat prvně. Při první možnosti jsem šáhl po své lékárničce(kterou jsem měl strategicky umísťenou ve velkém báglu, takže jsem k ním během letu nemohl...) a vzal si ibuprofen. Krku moc nepomohl, ale rameno a hlava se zlepšili. Ale potom? Wifi tu měli jen placenou, žádný odvoz z letiště jsem domluvený neměl a i kdyby, tak jsem stejně moc nevěděl kam bych se měl nechat odvézt. A hele, Vodafone stánek. Mimo fakt, že jsem si stejně chtěl někdy zařídit místní číslo, hlavně posloužil jako výmluva jak oddálit opravdu dělání něčeho, co by mě dostalo z letiště. Po deseti minutách zařizování a vyptávání na všechno možné mi už došli otravné otázky, kterými bych odložil zaplacení a tak jsem šáhl pro 30NZD, zaplatil a odešel od Vodafouního korejece, který si očividně oddychl, že už jsem pryč. A byl jsem zpátky v hale a nevěděl co dál. Letáky! Nikdy v životě jsem nebyl tak rád že vidím letáky a tam jich měli celou stěnu a tak jsem si četl o všem možném. Učeně přikivoval nad radami co tam psali, nespokojeně kroutil hlavou nad cenami pronájmu aut(které mě zajímali asi jako pokles úrokové míry v Bangladéži) a smál se přiblbým kresleným vtípkům. Když už jsem i já uznal, že takhle to dál nejde, tak jsem, z nedostatku jiného plánu, prostě vypadnul hlavním východem ven. Tam jsem uviděl autobusovou zastávku a tak jsem se šel podívat a poptat se jak to funguje. Naštěstí byli velmi nápomocní, takže jsem si koupil jízdenku za 16NZD(cca 250Kč) do města, nechal jsem si na mapce zaznačit kde je hotel a šel počkat na bus. Cesta trvala asi 20 minut a jak jsme se blížili městu, tak opět nastoupila nervozita z neznáma. Hotel jsem naštěstí našel relativně lehce a šel se ubytovat. V recepci další korejec. To byl vlastně můj první silnější zážitek z Aucklandu. Je to takový Londýn Nového Zélandu, všude samý korejec, ind, maor nebo muslim, potomka evropanů aby člověk pohledal. Vybral jsem si ubytování v pokoji pro 4(nejlevnější, za 30NZD na noc), v ceně bezdrátový internet a snídaně každé ráno. Pokojíček menší než malý, internetové připojení jak před deseti lety s vytáčeným připojením a ke snídani toust, ale já jsem byl rád že mám kde složit hlavu, protože jsem byl z letadla nevyspaný a z nemoci zničený. Lehl jsem na postel, zapl notebook a chtěl připojit na elektřinu. Další poprvé. První zapomenutá věc! Nevzal jsem si rozdvojku. No co, jediná věc která opravdu potřebuje šťávu ze sítě je notebook a zbytek můžu nabít přes něj. První průse...švih! Můj elektrický adaptér, za který jsem si kvůli kvalitě připlatil, nefunguje(tímto se omlouvám mnou obviněnému Švýcarsku, kde přece jenom možná mají elekřinu). To mě celkem vyděsilo, protože baterka pomalu končila a hledat elektro v cizím městě se mi nechtělo. Ale co jsem měl na výběr? Sbalil jsem nejdůležitější věci do batohu a vyrazil. Bydlel jsem na rohu 2 ulic, tak jsem šel po té větší a to směrem dolů, protože no, bylo to dolů :) K mému štěstí jedno elektro bylo co by kamenem dohodil. Vlezl jsem dovnitř a s hlasem jako Bruce Wayne("I am batman")jsem začal vysvětlovat co vlastně potřebuju. Obsluha byla milá a s ochotou se mi snažlili pomoct. Po patnácti minutách zkoušení různých adaptérů a silového rvaní mé zásuvky do různě tvarovaných děr adaptérů se zadařilo a prodavač měl z toho takovou radost, že mi nabídl můj první nefalšovaný novozélandský High-five :) . Šel jsem zpět do hotelu a zbytek dne jsem proležel, protože se ke všemu ostatnímu přidala ještě horečka. Tak jsem si první den na Novém Zélandu dal antibiotika, která jsem si šetřil na celé 4 měsíce pobytu...
P.S.: K tomu všemu se ozval zub moudrosti, který mi začal růst 2 týdny před cestou na Zéland.
Žádné komentáře:
Okomentovat